Když Galileo vybavil člověka pýchou ve své (mocné) poznávací schopnosti, vetkl mu víru, že jednou snad bude moci poznat úplně vše, zdálo se, že tím počíná zcela nová epocha v dějinách možností gnoseologie – epocha, která už nesázela výhradně na teologické pravdy, ale též na důstojnost lidského poznání. Descartes, jenž na Galilea přímo navázal, vtělil tento názor (zjednodušeně řečeno) do hesla „cogito, ergo sum“. Subjekt poznávání, pochopitelně výhradně lidský, jakoby se mohl objektů přímo zmocňovat, snad je i přetvářet.

Descartes však přišel ještě s mnohem pozoruhodnějším pohledem. Když se snažil, jako mnozí jiní před ním (Bacon) i po něm (Kant), nalézt pevné základy celého (filozofického) vědění, a provedl metodickou očistu, při níž smazal neevidentní, narazil vposled právě na vědomí subjektu jako na to, co je evidentní, jasné a zřetelné – nezpochybnitelné. Je to právě lidský subjekt, který je v procesu poznávání tím primárním. Descartes se pochopitelně nesnažil nabourat jistotu předmětné objektivity, o to mu vůbec nešlo, a také ji záhy rekonstruoval – už ale z pozic ryze subjektivních. Vypadá to prostě, jako by Descartes obdařil lidský subjekt prudkým sebevědomím, respektive, jako by sebevědomí subjektu postavil na vlastní nohy.

Nenechme se tak úplně mýlit. Jistě, mnoho z toho, co bylo řečeno, je naprosto korektní. Ale přece: je úplně jisté, že Descartes ve své metodologické skepsi na něco zapomněl. Není třeba to konkrétně rozvádět, bližší doklady může nabídnout například Husserlova kritika (Karteziánské meditace, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie). Husserl ukazuje, že Descartova metodická očista k subjektu („epoché“ ve fenomenologické hantýrce) zdaleka nebyla provedena důsledně. Naopak: ve svém jádru obsahuje ještě mnoho z toho, co by také bylo možno „uzávorkovat“. Tím nejpodstatnějším je i u Descarta přežívající scholastické nápomocenství Boha. K lidskému cogitu by bez něj nebylo vůbec možné dospět. Husserl se tedy domnívá, že Descartes nevyřadil (metodicky) z evidence jednu z kardinálních „tezí“ (předsudků). Zdá se, že lidský subjekt nepůsobí příliš jako nadějný novorozenec. Alespoň u Descarta budí dojem poněkud retardovaného chlapečka, kterého ze zaslintaného polštáře vysvobozuje až nápomocná taťkovská ruka.