Dělení poznání na racionální a empirické je pro „školskou“ filozofii téměř dogmatem, zavedenou doktrínou sugerující jedinou možnou hranici vedení poznávacích sil. Při bližším sledování se však ihned ukáže, že takové dělení není úplně scestné. Základem našeho prozkoumávání světa je zajisté poznání smyslové. Na jeho základě také fungují všechny přírodní vědy. A nejen ty; smyslové poznání je rovněž důležité pro vědy společenské.

S racionálním poznáváním je to poněkud obtížnější. Dokonce není vůbec jisté, co se jím vůbec míní. Světlo do této oblasti se snažil zavést Kant v Kritice čistého rozumu. Zdaleka nebyl prvním bojovníkem na tomto poli. Můžeme snad (s jistou dávkou tolerance) říci, že základem rozumového poznání je teorie vyplývání. V takovém případě se sice od Kanta značně vzdalujeme, nicméně nám to umožní alespoň srozumitelněji nahlédnout, o co vlastně jde. Rozumové poznání se pak musí řídit některými pravidly, které můžeme jmenovat logickými. Jde o zavedená pravidla vyvozování (toho daného systému) a dále o některé analytické zákony, jež odhalil už Aristoteles (zákon sporu, zákon o vyloučení třetího atd.). Pravidla vedení rozumu ostatně musí zavést jakákoli teorie zabývající se rozumovým (nesmyslovým) poznáním (a zavedl je také Kant).

Právě v případě rozumového poznání (u nějž je ale opravdu těžké mluvit o „novém poznávání“ jako je tomu v případě smyslového poznání) je naprosto zapotřebí mluvit ještě o nějakém doplnění. V této souvislosti bývá vzneseno poznání intuitivní. Vpravdě jde o rozporuplné rčení. Intuitivní poznání, jak uvidíme, už vlastně vůbec není poznáním, ale spíše metodicky nutnou mezí, která brání bezbřehému relativismu a solipsismu, jež poznávání zabraňují. Když se snažíme vybudovat jakoukoli teorii, či jakýkoli logický systém, nutně narazíme na problém, kde se zastavit a vztyčit věty a tvrzení, které se už dále neověřují. Jde o axiomy dané teorie, tvrzení, která by měla být přirozeně zřejmá, intersubjektivně přijatelná. Krátce řečeno, jde o intuice daného systému nebo teorie. Axiomy musí být voleny úsporně (z jednoho nemůže být vyvozen jiný). Teprve po zavedení základních intuic můžeme přistoupit k rozumovému (neempirickému) prohledávání předmětu našeho zkoumání.

Rozum a smysly – nic třetího? Také hranice, zástava, mez prověrky rozporuplnosti – intuice musí být vyslána vědě na pomoc. Avšak jde o nějaké poznání?

Petr Zapletal