Není tak neobvyklé, setkáme-li se s „filozofickou“ knihou, která v nás nebudí příliš velkou důvěru. Ty nejrůznější Světliny Bytí Martina Heideggera vzbuzují spíše pocit, že jde o rozšafný kousek zakukleného vykuka, který nás chce nachytat na švestkách. V serióznějším případě se můžeme domnívat, že jde o beletristické dílo. Ale jakápak věda?

Heidegger například bývá často omlouván tím, že sice nepoužívá argumentativní jazyk, ale že to vůbec nevadí, protože to, o co mu jde, je koneckonců mimo jakoukoliv oblast argumentace. Dobře, to je v pořádku, řekneme, že Heidegger (Derrida, Rorty etc.) se nám snaží sdělit něco esoterického nebo touží zapojit se do vleku umění – a v tom případě není proč si stěžovat. Jenomže proč potom jejich jména figurují na předních stranách tiskovin jakožto jména jediných současných filozofů?

Pokud má být filozofie vědou (nikoliv pavědou), musí prostě argumentovat. S tím nic nenaděláme. Zástupci ostatních věd by se asi srdečně zasmáli, kdybychom chtěli tvrdit opak. A měli by další dobrý důvod říci, že filozofie je neužitečné plkání vousatých pošuků. Jakákoli věda musí vycházet z korektních pravidel vyvozování. Musí si nastavit určitý zásobník axiomů, na nichž postaví své úvahy. Musí otevřeně a kontrolovatelně postupovat od tvrzení ke tvrzení. Naopak nemůže pouze věštit, prorokovat nebo si vymýšlet roztodivné krkolomnosti.

Potom zbývá nalézt filozofii ještě oblast zájmu, tak, aby filozofie byla vědou svébytnou a obhajitelnou. To je ale už úplně jiný problém, navíc natolik obtížný, že není zrovna triviální s ním pohnout. O to se ale pochopitelně můžeme a máme snažit.

Tedy: věda, ale žádná „alternativní věda“ (jak bychom neměli dost lepších výrazů pro označení toho, o co v tomto případě jde…). Pavěda? To je snad příliš deklasující termín. I „pavěda“ může být k lecčemu dobrá – věděli to třeba i Wittgenstein nebo Carnap. Jistě ovšem něco nevědeckého.

Petr Zapletal