Co znamená výraz "nemám čas" v naší běžné komunikaci?
Zeptá-li se mne někdo, zda mu mohu přidržet obraz na stěně, aby si mohl udělat představu jak to bude vypadat a já mu odpovím: "nemám čas", znamená to, že mu obraz na stěně přidržet nemohu. Taktéž, nenapsal-li jsem požadovaný domácí úkol, znamená to (nejsem-li lajdák) že jsem neměl čas požadovaný úkol napsat. Bude-li zadavatel úkolu neodbytný s otázkou, zda ho napíšu do příště, tak se dozví, že pokud nebudu mít čas, tak ne.
Tedy, kde brát čas a nekrást? Jinak, jak vyjít vstříc těmto žádostem? Neumím-li, či nechci-li čas krást musím si ho udělat. A teď, babo raď. Jak se takový čas dělá? Čert ví… Vraťme se na počátek. Odpověděl-li bych, že obraz přidržet mohu, pravděpodobně bych čas měl. Krucinál, kde jsem k tomu přišel? A při záporné odpovědi - krucinál, jak jsem ho pozbyl? Ukradl mi ho snad někdo? A jestli ano, co to asi může být za lumpa, že mi vezme něco, co když nemám, tak bez toho nemohu pomoci svému příteli přidržet obraz na stěně, aby konečně zjistil jak to bude vypadat! Ale, sedím-li v tu chvíli (tedy v okamžiku přítelovy žádosti) u stolu a čtu knihu, a nikdo jiný kromě nás dvou v místnosti není, je nepravděpodobné aby mi mohl čas ukrást nikdo. Stín podezření padá na knihu. Divná to doba, už kradou i knihy! Kojak aby se v tom vyznal. Potrestám tu nehodnou knihu. Zavřu ji až zčerná! Knihu zavírám a tu ejhle, objevuje se zcizený čas! A je ho tolik, že mohu příteli přidržet obraz na stěně. Obraz jsem mu přidržel, vypadalo to dobře, přítel přiklepl skobičku, obraz pověsil, poděkoval a je tuze spokojený jak dobře to vypadá. Zve mě na jedno, a protože mám radost z přítelovy spokojenosti a mám spoustu času, s potěšením přijímám.
Jak si tak říkám, že mu u toho piva vyložím moji zkušenost, že dnes kradou i knihy, tak se tak zamýšlím, že jsem s ní jednal asi příliš tvrdě. Byla to přece jenom dobrá kniha, poučná, zajímavě napsaná, s barevnými obrázky. Přeci jenom bych jí měl odpustit, svoje si odpykala, čas vrátila a dokonce tolik, že mě to samotného překvapilo, kolik že jsem ho měl. Příteli oznamuji, že momentík, že budu hned zpět. Jdu ke stolu, knize smířlivým gestem naznačím, že jsem jí odpustil a že odteďka vše jen v dobrým. Na znamení, že to myslím upřímně ji otvírám na straně kde jsem ji zavřel. Začtu se, obrátím list a po té další, a další, a další,… Veškerý čas, kterého jsem měl spoustu, čas na klábosení s přítelem, je fuč.
Tedy, nemám-li čas na přítele znamená, že jsem zaneprázdněn a nemohu dělat dvě věci najednou, tedy zároveň být s přítelem a číst knihu. Tedy čas mám vždy, ale jen ta činnost musí být následná.