KE SVĚTU

Máme-li se zamyslet nad daným tématem, musíme nejdřív v hrubých rysech rozebrat podstatu rozdělení ontologie na substanční a nesubstanční. (Je to samozřejmě jen jedno z možných rozdělení.)

Předmětem substanční ontologie je cosi neměnného, co zůstává stejné bez ohledu na proměny světa - "substance". Vše mimo substanci jsou její akcidenty, případky, neboli náhodné vlastnosti. Jedním příkladem za všechny zde mohou být Platonovy ideje - vnímaný svět je jen náhodným seskupením jednotlivin, které jsou akcidenty neměnného světa idejí.

Nesubstanční koncepce naopak zkoumají empirický svět v jeho proměnách, nehledají žádnou absolutní neměnnost.

Přemýšlíme-li ted o morální zodpovědnosti ke světu (ve vztahu k tématu), odpověd jako by se nám nabízela přímo z definice substanční ontologie - substance stojí svojí neměnností nad proměnlivým světem, je jeho podstatou a je tedy důležitější, "podstatná", pomíjivý svět je ve vztahu k ní podřadný a méně důležitý. Vzpomenme si při této příležitosti na Parmenidovo Jedno, které jediné skutečně je a reálný svět je jen přeludem, anebo na výše zminované Platonovy ideje, které mají podobné vlastnosti.

Opravdu se může kdekomu zdát, že substanční ontologie (dle zde uvedené definice) umožnují morálně nezodpovědný vztah ke světu. Vždyt pokud je svět kolem nás přeludem, těžko bude záležet na tom, co s ním provedeme.

Jenže věc je mnohanásobně složitější, než abychom se z ní vyzuli tak rychle. Dokonce pochybujeme, že se z ní vyzujeme vůbec.

Pomineme skutečnost, že přijmutí nějaké koncepce substanční ontologie z nás pravděpodobně neučiní masové vrahy nebo ničitele přírody - na to existují úplně jiné mechanismy. I tak musíme souhlasit s tím, že nám to substanční ontologie svým důrazem na neměnnost umožnují.

Když se ted podíváme na definici nesubstanční ontologie, přijdeme na to, že tyto dvě mají mnoho společného. N. o. sice nehledá neměnný základ, ale přece jenom hledá vnitřní souvislosti, PRAVIDLA. Každé takové pravidlo je zobecněním procesů, které se dějí mezi jednotlivinami. Vystihuje (nebo si to myslí) PODSTATU těchto procesů. Tak se dostáváme k pojmům ze substanční ontologie. Lidské myšlení, stejně jako myšlení zvířete, je uzpůsobeno k zobecnování. A obecné v něm stojí vždy nad jednotlivým.

Nesnažím se tím dokázat nepravdivost tvrzení. Dostávám se tím jen k myšlence, že nesubstanční právě tak jako substanční ontologie umožnují morálně nezodpovědný postoj ke světu. Protože cokoli obecného, naší myslí vytvořeného, nás, at chceme nebo ne, odpoutává od reality. Nesubstanční ontologie může být brána jen jako krok od neměnného k proměnlivému, a tím snad i jako přiblížení se prožívané skutečnosti.