Co znamená věta „nemám čas“ v běžné komunikaci?

Kdyby na naší Zemi přistál zelený mužíček z jiné planety a pokusil by se analyzovat tuhle větu se svojí chabou znalostí pozemské gramatiky, asi by mu vyšlo toto: Věta „nemám čas“ znamená, že dotyčný mluvčí v době promluvy nedisponuje veličinou zvanou „čas“. Samozřejmě by z toho nebyl vůbec chytrý a třeba by se začal domnívat, že někteří naši jedinci v určitých chvílích žijí v jakémsi bezčasovém vesmíru.

Pak by se nad ním třeba někdo slitoval a prozradil by mu, že to je úplně jinak. Když by ale náš mimozemšťan chtěl znát podrobnosti, asi by uvedl onoho milosrdného člověka do rozpaků - ten by se totiž musel zamyslet a najednou by poznal, že ta věta je velice záludná. Zkusme se teď postavit na jeho místo a bránit svůj vlastní zdravý rozum.

V úvodu jsme zmínili čas jako veličinu. Jiné veličiny jako hmotnost, rychlost, výšku, atd. můžeme přisuzovat sobě samým - přece jenom jsme redukovatelní na tělesa, která mají svou hmotnost, svou výšku, a tak dál. Můžeme mít tedy i svůj čas? Přirozeně tomu nic nebrání - jsme bytosti jak prostorové, tak časové. Fungujeme v určitém časovém období. Kdybychom znali dobře svoji budoucnost, mohli bychom mluvit doopravdy o tom, kolik času nám ještě zbývá, kolik času tedy ještě „máme“. Z tohohle pohledu se každodenní věta „nemám čas“ zdá nesmyslná - aby byla doopravdy pravdivá, musel by ji vyslovit člověk přesně v okamžiku své smrti.

Je ale pravda, že tím běžně myslíme něco docela jiného. Většinou nemáme čas na určitou aktivitu, protože momentálně cítíme potřebu dělat něco jiného. Vzorová věta: „Nemám čas na jídlo ani na spánek, protože musím psát přípravu do Ontologie.“ Zoufalý člověk, který vyslovuje tuto větu, tím myslí asi tohle - disponuje sice nějakým časem, ale v tomto krátkém časovém období svého života cítí větší potřebu psát něco do Ontologie, než potřebu jíst či spát. Tím pádem se rozhodl naplnit svůj současný čas prvně zmiňovanou činností a na tu druhou prostě nemá čas - nemůže totiž psát na počítači a zároveň jíst a spát, i když by si to ze srdce přál.

Větu „nemám čas“ tedy nemyslíme absolutně (aspoň v běžné konverzaci), ale se zaměřením na určité období svého času, které nemáme v úmyslu věnovat něčemu, protože máme na práci něco jiného.

Proč je marné honit bycha

Jednou jsem tak přemýšlel, jak by teď mohlo být všechno jinak, kdybych se dostal na filosofickou fakultu do Olomouce a ne do Brna. Nejsem z těch lidí, kteří hořekují nad svým osudem a v pláči sdělují svým nadšeným posluchačům, že kdyby tenkrát nepili ten alkohol a pak se nepokoušeli řídit, určitě by z nich dnes byli slušní lidé. Abych byl upřímný, jsem tady v Brně hrozně rád. Jsem nadmíru spokojený s tím, co mi život přinese. A nevrtá mi hlavou, co by bylo, kdyby. Nicméně přemýšlet o tom s jistým nadhledem není vůbec trestné. To bych ale ten den nesměl potkat stroj času. Vypadal sice jako přerostlý opékač topinek, ale když se podíváte na pár nápisů a kontrolek, hned víte, s čím máte tu čest. Toho dne jsem do něj vlezl, otočil několika pákami, zmáčkl pár tlačítek a řekl si, že dohoním bycha.

Přenesl jsem se v čase o rok a půl zpátky, do doby před přijímacími zkouškami. Nová tramvajová trať ještě zdaleka nebyla dokončená a lidé se všude spokojeně usmívali, protože nevěděli, že za několik měsíců přijde velká voda. Procházel jsem se tak olomouckými ulicemi, když v tom jsem potkal sám sebe. Vypadal jsem mladě, neuvěřitelně hloupě a hlavně bezstarostně. Když jsem se sám sobě dosyta nasmál, promluvil jsem se sebou. Řekl jsem si, že bych neměl všechno brát tak na lehkou váhu a že bych měl začít něco dělat, abych se dostal tam, kam chci. Ač to bylo neuvěřitelné, poslechl jsem se. S uspokojením jsem pozoroval, jak se začínám učit, jak začínám číst desítky absolutně nezajímavých knížek a jak mi to jde. Občas jsem si trochu poradil. S ještě větší radostí jsem pozoroval, jak jsem bez potíží přijat na olomouckou univerzitu a jak na ni příští září nastupuji. Přece jsem tedy dohnal bycha, řekl jsem si. Pak se ale začaly dít divné věci. Pod vedením docenta Blechy jsem prováděl epoché od všech předsudků. Nejdokonalejší epoché se mi dařila s použitím alkoholu. Zakrátko jsem se stal těžkým alkoholikem. V té chvíli se ode mě odvrátila celá moje rodina a všichni přátelé. Ale štěstí mi přálo, nebo jsem si to alespoň myslel. Vyhrál jsem velké peníze v loterii. Za polovinu jsem koupil slušný byt, za druhou polovinu slušné auto. To už jsem ale nebyl schopen prosté úvahy, že k vozidlu potřebuji řidičský průkaz. Když jsem pak na rušné křižovatce zavinil srážku asi dvaceti aut, abych pak přišedší policisty zdravil polovypitou lahví Jima Beama, byl jsem transportován do olomoucké vazební věznice, kde jsem strávil několik dalších let. Vrátil jsem se z ní sice střízlivý, ale bez prostředků. Proti své vůli jsem se stal hloubavým mladým bezdomovcem.

Jakmile jsem tohle spatřil, poznal jsem, že jsem udělal chybu. Rozloučil jsem se sám se sebou a vrátil jsem se v přerostlém opékači topinek o několik let nazpět. V olomouckých ulicích jsem potkal své mladé, bezstarostné já a své starší já, jak se s tím mladým pokouší navázat rozhovor. Vzal jsem si své starší já stranou a strašlivě jsem mu vynadal. Pak jsem znovu nastoupil do opékače topinek a vydal jsem se do časového okamžiku, kde jsem se zanechal, tedy do roku devadesát osm, kdy šťastně studuji na univerzitě v Brně.

Poznal jsem, že není marné bycha honit. Dá se dohonit, a až někde potkáte opékač na obří topinky, přijdete na to, jak. Já vím, že to jde. Ale je to absolutní pitomost.

Co se v mládí naučíš, nestihneš ve stáří už použít

...zvlášť, když umřeš mladý. Anebo když se cítíš mladý pořád.