Kauzalita - neplatí tam, kam nevidíme?
Zákon kauzality, tedy všeobecné příčinné souvislosti jevů, vymysleli lidé. Pokud se hned neskamarádíme s těmi, kteří říkají, že každý zákon začíná fungovat okamžikem své formulace, musíme přece jenom přijmout koncepci tohoto zákona jako lidského konstruktu - a v té chvíli nás možná začnou napadat otázky, které většinou přicházejí v podobných situacích - totiž jestli tento zákon nereprezentuje pouze náš pohled na svět a jestli tudíž neplatí jen ‘pro nás’. O kauzalitě můžeme v téhle rovině uvažovat stejně jako o barvě oblohy - pro nás je za jasného dne modrá, pro psa pravděpodobně šedá. Pevně věřím, že to většinu z nás nezavede k myšlence, že obloha je prostě modrá a chudák pes má trochu zastřený zrak - pes staví své vidění světa proti našemu stejně jako my proti jeho. V případě kauzality je to podobné, jen o trochu hůře představitelné - stěží asi vytvoříme ve své mysli tvora, který by žil ve svém světě bez kauzality, když nám dělá asi problémy na takový svět vůbec pomyslet.Formulujme tedy dvě možné cesty našeho myšlení - buď prohlásíme, že kauzalita fungovala, funguje a bude fungovat všude a vždycky bez ohledu na to, jestli tady jsme nebo ne, jestli jsme ji formulovali a počítáme s ní. To znamená, že zákon kauzality existuje nezávisle na našem vnímání a myšlení, tedy objektivně. Anebo připustíme, že kauzalita vně zorného úhlu našeho vnímaní a myšlení existovat
nemusí, a že vnímání jiných vnímajících subjektů může být odlišné.Zaujmeme-li první stanovisko, můžeme zde skončit tvrzením, že zákon příčinné souvislosti platí všude, i tam, kde nevidíme.
Zaujmeme-li druhé stanovisko, věci se stanou mnohem složitějšími.
Kauzalita je vždy spojována s časem - příčinné souvislosti se dějí po proudu času (podle Johna Silverberga i
proti němu). Představíme - li si svět bez času, kauzalita v něm nebude mít místo. Vyvstává první možnost - co kdyby takový svět někde (pro někoho) existoval? Při této příležitosti si můžeme vzpomenout na paradox dvojčat - jedno z nich letí raketou velkou rychlostí a když se vrátí na Zem, najde tam své dvojče o mnoho starší. Nemusíme tady uvažovat hned o úplném zastavení času - stačí si uvědomit, že pro venkovního pozorovatele ubíhá čas jinak než pro člověka v raketě - na obou místech tedy možná funguje kauzalita, ale na každém jinak.Ale to jsme se poněkud vzdálili od původní otázky. Druhé stanovisko od nás v podstatě vyžaduje, abychom viděli a věděli o kauzalitě jenom tam, kde ji skutečně vidíme, nikde jinde. Můžeme ji sice jinde předpokládat, ale nemůžeme o ní vědět.
Pokusme se ale zaujmout ještě jiný pohled, pohled čistě gnoseologický. Vezmeme si inspiraci z prvního tématu (‘Bez Boží vůle ani vlas z hlavy nespadne...’) a představme si, že by našemu přednášejícímu jednoho dne vypadaly všechny vlasy. Všemožní specialisté na choroby kožní by jej se zasmušilými výrazy ve tvářích zkoumali, ale nemohli by přijít na to, proč se to stalo. Pokud by nenašli příčinu toho, proč všechny ty vlasy vypadaly, znamenalo by to, že nedokázali v tomto případě objevit kauzální řetězec, který vedl k té politováníhodné události. S trochou abstrakce můžeme říct, že tam lékaři ‘nevidí’, a tím pádem tam nezjistili kauzálnost; a když k tomu přidáme názor, že kauzalita je jen ‘pro nás’, vyjde nám, že: Kauzalita neplatí tam, kam nevidíme.