Zamyslím-li se nad smyslem této otázky, musím přiznat, že po jejím delším zkoumání (zcela parciálním a zcela osobním) přicházím postupně na její částečnou nesmyslnost ... Tedy její formulace mi vnucuje odpovědět ano, nebo (analogicky) ne ... co však znamená odpovím-li například : “Ano, každý (pravděpodobně člověk, že...) má svou vlastní pravdu nezávislou na mínění a jednání ostatních, zcela autonomní a neměnnou.” Vím například co znamená řeknu-li někomu na základě předchozího dialogu něco ve smyslu, “Jo člověče, máš recht ...”, případně “Ano, zcela s Vámi souhlasím, máte úplnou pravdu !” Znamená to, že souhlasím s tím co můj partner v dialogu řekl, a že bych na jeho místě zřejmě řekl totéž, tedy že se ztotožňuji s jeho názorem na danou věc. Ale znamená snad pojem “vlastní pravdy”, že mám tento názor i jaxi sám pro sebe, nebo že je tento názor, zcela odlišný od názorů jiných lidí, a je jim natolik nepodobný, že si zaslouží přívlastek “vlastní” ? Ostatně je to, o čem hovořím pravdou ... ? V tomto smyslu je popudem k souhlasu s partnerem v dialogu shoda našich názorů na předmět rozhovoru a zřejmě si v tomto smyslu dělám nárok na jakousi roli arbitra, dávám-li mu za pravdu, neboť mohu-li s někým souhlasit a říkat mu, že má pravdu, musím si především myslet, že je můj názor správný, tedy že pravdu mám (i) já. Nicméně mohu říkat, že má někdo druhý pravdu i v situaci, kdy se mě onen druhý snaží přesvědčit (argumentací) a podaří se mu to ... v tomto případě je pravdou opět jakýsi názor podložený takovými důvody, které považuji za natolik hodnotné (z jakéhokoliv hlediska), že jsem ochoten na ně přistoupit a opravit (případně se zcela vzdát) názor (u), jejž jsem měl na danou věc dříve. Důležitým rysem tohoto kontextu užívání pojmu pravdy, je opět existence ztotožnění se s určitým názorem (hlediskem, pojmovým schématem, ... ). Zajímavé je však to, že v ideálním případě opět sám rozhoduji o správnosti daného názoru a jeho přijetím mu přiznávám určitou hodnotu, osvojuji si jej a začínám jej považovat za svou součást. Stává se něčím, o čemž jsem hovořil v prvním případě, příležitostí k souhlasu. Vrátím se nyní k problematice vlastního ve smyslu titulní otázky. Chápu ji totiž jako dotaz na skutečnost, zda je každý člověk specifický v tom smyslu, že by na každou věc, s níž se v životě setká měl specifický (byť odlišný pouze v detailech) náhled ... Domnívám se, že odpověď na takto formulovanou otázku zní ano, neboť člověk je průsečíkem nejrůznějších vnějších i vnitřních vlivů, a jako takový se aspoň minimálně liší od jakéhokoliv druhého člověka. Jedním z dalších problému skrytých v titulní otázce je totiž otázka rozdílu mezi něčím co se nazývá pravdou a něčím co je ukryto hluboko v našem podvědomí a co nepodrobujeme příliš velké reflexi, neboť to nemáme zapotřebí a navíc bychom to pravděpodobně ani neuměli. Tedy jakýsi soubor vědění ukládaný tam již od velmi raného dětství, soubor vědění, jenž nám pomáhá orientovat se v každodenním životě, jehož (za normálních okolností) nepochybnost je důvodem proč jej lze považovat za “pravdu”, kterou má každý člověk. Toto vědění nelze však považovat za pravdu v pravém slova smyslu, neboť není výsledkem nějakého zkoumání, hledání, nebo alespoň osvícení. Je totiž dána (kromě jiného) pouhou výchovou. Dle mého názoru musí pravda být nějakým způsobem prosazována což má mimo jiné za důsledek nutnost shodnout se na něčem obecnějším, na kompromisu mnohem nudnějším, než je rozmanitost interpretací, provedených jednotlivými lidmi. V tomto smyslu nemohu než odpovědět na prvotní otázku tak, že každý může mít vlastní náhled na rozličné věci, ale “pravdu” mají buď demagogové, nebo vůdci, ale nikdy ne všichni jednotliví lidé, navíc současně ...