Bez nás by byl vesmír jiný?

Bez nás (myslí-li se tímto zájmenem příslušníci druhu homo sapiens sapiens) by vesmír jistě byl odlišný, přinejmenším v časovém období (z hlediska historie vesmíru (zřejmě) zcela zanedbatelném), které nazýváme lidskou historií a v měřítku (z hlediska velikosti vesmíru (zřejmě) opět zcela zanedbatelném) t. č. omezeném na hranice sluneční soustavy. Nicméně s přihlédnutím k faktu, že vznik vesmíru (zřejmě nepochybně (J )) předcházel vzniku “našemu“ lze položit otázku, zda nejsou hypoteticky možné varianty vývoje vesmíru (astronomové hovoří o modelech vesmíru) vedoucí v důsledku ke zcela jiným formám jeho uspořádání (zvláště v tzv. “éře látky“), v nichž lidský druh ani částečně nefiguruje. Což relativizuje (nejen) kladnou odpověď na titulní otázku …

Tato odpověď je spjata alespoň na jedné straně s měřítkem, z něhož chceme potenciální jinakost vesmíru určovat … např. astronom by mohl odpovědět, že “základní principy“ (byť poznané pouze nedokonale), jež řídí průběh vývoje vesmíru, a jež jsou vyjádřeny fyzikálními zákony, jsou na existenci člověka (případně ad absurdum celého vesmíru) nezávislé, a tudíž, že potenciální vznik a vývoj života a lidského druhu v nepatrné oblasti vesmíru jsou z hlediska vzniku a vývoje vesmíru jako celku druhořadé. Základním rozlišením v otázce měřítka zkoumání vesmíru a postavení člověka v něm je rozdíl mezi (v podstatě) subjektivním hlediskem pozorovatele jakožto konkrétní osoby a (hypotetickým) neosobním a nevědomým “božím okem“* vesmíru shlížejícím na “naši“ sluneční soustavu, planetu Zemi, … atd. . Podstatné je, že ona teoretická jinakost vesmíru (vymezíme-li jinakost jako aspoň nepatrnou změnu dosavadního stavu (… zkrátka změnu)) má z hlediska konkrétního člověka-pozorovatele význam, jejž snad “dá rozum“ (… jinakost vesmíru bez nás by spočívala v tom, že bychom v něm nebyli (J ) …) a z hlediska vesmíru nemá význam žádný, neboť vše co se ve vesmíru odehrává se musí odehrávat v rámci pravidel, jež jsou vlastní samotnému vesmíru (přijmeme-li přesvědčení na němž stojí přírodní věda) … lze se, řečeno metaforicky, domnívat, že vesmír nebude stát v úžasu nad tím, co se děje v jeho nitru podle jemu transparentních zákonitostí. Tudíž vše co se takto odehraje musí být z hlediska vesmíru “obvyklé“, nebo aspoň nikoliv jiné.

Vraťme se však k výše uvedené klasifikaci jinakosti a ke konkrétní osobě pozorovatele zasazeného navíc do každodenního prostředí, v němž žije odkázán na své a cizí nedokonalé smysly a své a cizí nashromážděné (a priori nedokonalé) vědění. Kromě uvedeného triviálního příkladu jinakosti vesmíru, jejž může tento pozorovatel formulovat, se lze setkat s jinými případy jinakosti (odlišnosti) pozorovatele (pojímaného antropocentricky jako oduševnělé individuum ohraničené povrchem svého těla a to jak zvnějšku tak i zevnitř (ve vztahu k vědomí, jehož je toto individuum nositelem)) od vesmíru (jímž je v tomto případě celé okolí individua). Ve smyslu tohoto typicky subjekt-objektového vztahu mezi jedincem-pozorovatelem a jeho okolím-vesmírem lze říci, že vesmír je zde pociťován či vnímán jako “jiný“, … a dovedeme-li tuto úvahu do důsledku, vesmír je “jiný“ pouze s námi (pro nás), ale bez nás by “jiným“ (pro nás) nebyl. Je však nutno konstatovat, že tento druh jinakosti plyne z neodmyslitelné nedokonalosti poznání vesmíru, jež je důsledkem role jedince jakožto subjektu ve vztahu ke světu.