???????

Titulní citát je ekvivalentní výroku ředitele amerického patentního úřadu z konce minulého století, v němž se tvrdí, že vše co bylo možno vynalézt už bylo vynalezeno, a že není možné dále rozšiřovat sféru lidského vědění. Společně s jinými podobnými výroky, jichž lze v historii zajisté nalézt mnoho, odráží problém predikce vývoje v nelineárním systému par excellence, jímž sféra pokroku poznání nepochybně je. Nicméně diferencované reflexe tohoto problému lze najít i na půdě společenské vědy. Například J. F. Lyotard (Postmoderní situace/Postmoderní věda jako vyhledávání nestabilit) považuje vědecký pokrok za objevování nových tahů v rámci starých řečových her, případně formulaci pravidel nových. V každém případě se toto objevování vymyká determinismu, jenž je jako vědecká pozice při konfrontaci s přírodní rozmanitostí neudržitelný, neboť deterministické modely (v souvoslosti legitimizace vědeckého bádání) jsou použitelné k vysvětlení pouze speciálních a vzácně se vyskytujících případů reality. Analýzou paradoxních závěrů mikrofyziky poukazuje na skutečnost, že vypovídá-li fyzik o stavu elementární částice hraje “hru s neúplnou informací“, neboť může daný stav pouze odhadnout na základě spočitatelné pravděpodobnosti. “Determinismus je sám determinován … příroda resalizuje v každé situaci nejméně složitou lokální morfologii, která musí být slučitelná s výchozími lokálními danostmi“^* Hovoří proto o ostrůvcích determinismu a odmítá v této souvislosti “svrchovanou roli spojité funkce s derivací jako paradigmatu poznání“ ve prospěch dynamického, nespojitého a nepředvídatelného vývoje produkujícího “to co je neznámé“. V případě determinismu k je tato možnost produkce neznámého ze zřejmých důvodů vyloučena, paradoxní podle Lyotarda je, že právě na determinismu je založena legitimizace mj. i vědeckého výzkumu, a to prostřednictvím performativity, tedy pozitivistického přístupu k efektivitě vědecké práce t.č. již neoddělitelně spjaté s technikou a trhem. Ideálním modelem vědecké pragmatiky je podle něj nestabilní a otevřený systém částečně postavený na požadavku neustálého rozšiřování vědění, změně pravidel a obohacování způsobů myšlení.

Podobným způsobem argumentuje i J.J. Salomon (Technologický úděl/5. kap. Smrt a vzkříšení kapitalismu/odd. Věda nezruší náhodu), když říká, že proces (technologické) inovace je díky komplexnímu propojení vědy s technikou, průmyslem a mocí neodmyslitelně spjata s nepředvídatelnou náhodou, která vyvrací předpovědi založené na deterministických představách vývoje.

Teorie nelineárních systémů kalkuluje s nepředvídatelností jakožto inherentní vlastností systémů, kdy tato nepředvídatelnost plyne z nemožnosti detailního a skutečně přesného uchopení alespoň určitého stavu systému (neúplnosti, nedokonalosti a neukončenosti našeho poznání) a citlivosti taakového systému na výchozí podmínky … Ve skutečnosti není jisté zda pokrok vědění lze považovat za “správný“ nelineární systém díky jeho velké složitosti a faktické neoperacionalizovatelnosti, nicméně jako metafora slouží poměrně dobře. Přijmeme-li tuto metaforu, pak nezbývá než vzdát se nepředložených extrapolací v oblasti vývoje lidského poznání, neboť do ní nelze započítat schopnost invence, jež může znamenat kvalitativní posun vzhledem k předpokladům na nichž je daná extrapolace postavena