Kde jsou věci, když jsou na svém místě?

Tomáš Kačer

Jakožto absolvent středoškolského studia jsem do jisté míry obeznámen s rozdílem mezi makroskopickým a mikroskopickým vnímáním světa. Zvláště pak co se týče náhledu na věci hmotné, tj. věci kolem nás, s rozměry s námi srovnatelnými a s rozměry tak miniaturními, že jejich pochopení je víceméně ponecháno na naší představivosti. Té je ovšem dán napospas i svět předmětů tak rozměrných, že je s našimi měřítky naprosto nesouměřitelný. Totéž můžeme samozřejmě tvrdit i o čase, hmotnosti a dalších fyzikálních veličinách, případně filozofických koncepcích s nimi spojených. Proto bych přidal ještě něco jako megasvět, od kterého bych začal v tomto svém příspěvku.

Pokud mám uvažovat o prostoru v mega měřítku, napadá mě v první řadě vesmír. Což je zvláštní, protože k úvaze o vesmíru mám, jako ostatně většina lidí, větší odvahu, než k úvaze o galaxiích, které se mi jako obyčejnému smrtelníkovi zdají příliš velké. Pro takové nakládání s vesmírem je vhodným označením slovo pýcha.

Na první pohled je vesmír na svém místě. Je totiž veškerým prostorem se vším, co víme o jeho rozpínavosti, uspořádání a podobně, řečeno tedy podle augustinovského vzoru, není prostoru mimo vesmír. Neboť z našeho pohledu je vesmír lidský právě tak, jako čas je Boží. S časem manipulovat neumíme, zato s prostorem, respektive vzdálenostmi, si docela poradíme. Proto si vesmír přivlastňujeme a čas necháváme na Něm. Nevzdálili jsme se ani o píď od mýtu, Aristotela nebo zmíněného Augustina. Vesmír je tu pro nás. Polidštili jsme jej, dali jsme mu lidský rozměr, je jen o něco málo větší než Peloponés. Můj negativní postoj k tomuto pojetí jste již jistě vytušili, nechť tedy zazní i můj názor.

Vesmír je na svém místě jen díky nadutosti a pýše homo sapiens, druhu s patentem na rozum a entitou pro vesmír tak bezvýznamnou, že jeho zánik ani nezaregistruje. Brojím tu proti antropocentrismu, jeruzalémocentrismu, geocentrismu, heliocentrismu a kosmocentrismu.

Zmínil jsem se o galaxiích, vůči kterým jsme si zachovali jakýsi respekt. Otřel jsem se o nepochopitelnost rozměrů mikrosvěta. Kvantová fyzika nám napovídá něco o tom, jak prostor našeho druhu nefunguje v atomu (přechody elektronů mezi drahami, jejich fyzický výskyt jako takový). Jak vlastně vypadá takový elektron zevnitř, co teprve s naším pojetím prostoru provede takové teoretické zvětšení neutrina, podle mých informací zatím nejmenších zjištěných částic, na velikost, dejme tomu našeho vesmíru? A zde je jádro problému. Prostor v neutrinu zajisté funguje jinak, než prostor v této místnosti. My bychom nesměli být lidmi, abychom takový prostor pochopili. A kdyby mi nechyběla odvaha, postavil bych se na hranici a neodvolal, že neutrino je stejně komplikované, jako náš vesmír.

Možná je celý vesmír jedním z pomyslných elektronů obíhajících kolem nějakého pomyslného jádra. A to jádro je jádrem jednoho atomu něčeho, o čem se bojím byť jen hovořit v termínech, které používáme, když hovoříme o věcech našeho světa. Už galaxie jsou nám svou podstatou tak cizí, že terminologie typu vzdálenost, rozměr, poloměr a podobně je pochybná, pokud o nich máme hovořit. Tím ovšem nechci tvrdit, že si máme vymyslet nová slova, tím by se nic nevyřešilo. Chci jen naznačit, že svého prvotního hříchu, tj. lidství, se nezbavíme. Ale musíme jej mít vždy na paměti. Jako nevyřčený dodatek ke všemu, o čem vyjadřujeme své domněnky, chcete-li poznatky či teorie, protože z lidství vychází a jen k němu se také vztahují. Je proto v pořádku, když tvrdíme, že pro nás je vesmír, elektron nebo některá z věcí našeho světa na svém místě, ať už to chápeme jakkoli. E. T. mimozemšťan na to má ovšem zajisté jiný názor. Jeho na svém místě není naše na svém místě a jeho přátelé z časoprostoru šest si také myslí svoje. A o nás lidech se domnívají, že nemáme rozum na svém místě.