Co se v mládí naučíš, nestihneš ve stáří už použít

T. Kačer

 

Verze první, pesimistická

Inu, nežijeme věčně. S tím se musíme smířit, ať chceme nebo nechceme, a nic nám není platné utěšování, že tato naše jistota je pouze výsledkem induktivního uvažování. Jsou tam všichni a já brzo půjdu za nima. Kolikrát si říkám, přijde to za chvíli a zhatí mi to všechny plány, které jsem si kdy vytvořil. Dokonce kvůli nim studuju, vzdělávám se, učím se novým věcem a tak dále. K čemu sakra to všechno, když stejně nikdy nedoženu ten neustále ujíždějící vlak. To je první problém. Ať se v mládí naučím jakékoli kvantum informací, nestihnu je použít z toho důvodu, že ve stáří se již vše posune tak daleko, že mé znalosti budou zastaralé a jejich uplatnění nulové.

Druhý problém si zaviňuju sám. Budu se učit, se učit, se učit tak dlouho, až se z toho zblázním anebo rovnou umřu. Takže opět neužiju svého umu získaného v mládí a znova mi ujíždí vlak…

 

Verze druhá, optimistická

Aby bylo hned zpočátku jasno: to tvrzení je do značné míry nesmysl. Je zřejmé, že nestačíme použít vše, ostatně o to ani nikdo nestojí. Vždyť kolik jsem se jen doposud stačil naučit zbytečností, které rád používat nebudu. A jelikož těch pitomostí umím hodně, zůstává mi docela dost prostoru pro to ostatní, co je, jak doufám, užitečné.

Dále výsledky našeho předchozího učení pozorujeme každý den a nevidím jediný důvod, proč bychom měli ve stáří zapomenout. Ano, zapomenout, protože už teď jsme toho docela hodně stihli. Využíváme svého umění chodit, mluvit, kreslit a já nevím, čeho ještě. Mimo školu člověk čas od času použije něco, co se v ní naučil, po škole tomu bude v ideálním případě zrovna tak. Ale přes to všechno zbývá jedna učební látka, kterou můžeme použít právě a jedině ve stáří a každý z nás, až bude v pokročilém věku, bude těchto vědomostí nutně používat. Jsou to ta moudra, která získáme ve škole života.

 

Verze třetí, sémantická

Pro podporu tohoto tvrzení se na chvíli zamysleme nad významem slov mládí a stáří. Jsou to výrazy pro označení stadií života podle věku. Z časové nutnosti je mládí vždy před stářím, a jelikož je mezi nimi ještě stadium dospělosti, málokdy se tato dvě stadia kryjí, a to z jakékoli perspektivy. Díky této časové prodlevě nemohou být znalosti získané v mládí totožné s těmi, které máme ve stáří, tudíž je nemůžeme použít.

Pro nesouhlas s tímto tvrzením se zase zamysleme nad slovem učit se. Označuje činnost, během které získáváme nové vědomosti. Ovšem má jistou a neopomenutelnou pragmatickou rovinu. Učení se pro učení samo je iluzí, získaných poznatků využíváme vždy, někdy více, jindy méně viditelně. Navíc učíme se hlavně pro budoucnost. A pokud budeme mít štěstí, dočkáme se v budoucnu stáří. Nic už tedy nebude stát v cestě užití našich znalostí.