Vojtěch Kadlec, PH-VN
Je hmota jen pojem?
Hmota. Všichni tento termín často používáme, ale kdo z nás opravdu ví nebo alespoň tuší, co to je? Názory na tento problém se radikálně rozcházejí. Jedni tvrdí, že žádná hmota vlastně vůbec neexistuje a že je to jen přelud, jiní naopak vidí hmotu ve všem, popřípadě je pro ně vše hmotou. Takovéto jednoznačné výroky lze bez dalšího vysvětlení přijmout jen velmi těžce, jelikož neobsahují dostatek informací potřebných ke konečnému rozhodnutí.
Pokud vše označíme za hmotu, pak nás asi znervózní fakt, že na tu pravou hmotu si jen tak snadno sáhnout nelze. Nebo to snad už někdo dokázal? Osobně nikoho takového neznám a opravdu silně pochybuji o uskutečnitelnosti takovéhoto pokusu. Na druhou stranu ale nelze problém jen tak smést ze stolu a prohlásit hmotu za naprostý blud zrozený v hlavách šílených materialistů. Všichni nebo alespoň většina z nás totiž máme jakýsi alespoň hrubý pojem, co to ta hmota vlastně je.
A propos. Vyvztanul tu před námi termín pojem, který máme již v samotné formulaci otázky uvozující do problému hmoty. Pokud pro jednoduchost odhlédneme od pojetí moderní logiky, či analytické filosofie, potom můžeme pojem považovat za pomůcku, kterou si člověk vytvořil k tomu, aby mohl lépe (snadněji?) uchopovat realitu světa. Snad lze s určitými výhradami srovnávat pojem například s přístroji pro měření fyzikálních veličin, poněvadž obé má člověku pomáhat v nazírání světa. Samozřejmě, pojmy jdou směrem abstrakce a zobecňování, zatímco měřící přístroje míří na opačnou stranu, totiž k větším podrobnostem.
Několikrát tu padla slova jako např. realita, svět, skutečnost apod. Z nich samotných snad vyplývá, že mají popisovat něco, co podle názoru člověka opravdu existuje. Důležité je zdůraznit slova „podle názoru člověka“, neboť úplnou jistotu o pravosti námi vnímaného světa asi nikdy mít nebudeme, ostatně to tu ani není to nejdůležitější. Jakým způsobem vlastně lidské bytosti své okolí vnímají? Nejprve si představme člověka bez jakýchkoli přístrojů, nástrojů a podobných berliček, které mu pomáhají zkoumat svět a které si také sám vytvořil. Takový jedinec má jedinou možnost, jak získávat informace ze svého okolí, jsou jí jeho smysly. Proto nic neví např. o nejrůznějších silách, neví nic určitého o atomech, a ani o abstraktních pojmech jako je hmota, či duch, neboť nic z toho ve světě vnímaném jen smysly nenajdeme.
Asi již šlo vypozorovat můj názor na hmotu. Ta je dle mne rozhodně pojmem, obzvláště pokud vezmeme v potaz člověka bez dalších pomůcek pro popisování světa. Možná by snad mohla být opravdová, materiální hmota objevena za pomoci imaginárního a dokonalého přístroje, který by nám zobrazil nejmenší částice, jež se ve světě vyskytují. Problematičnost takovéhoto postupu snad ale ani není nutné zdůrazňovat. Svět, kde jsme našli nejmenší částici, už totiž není tím přirozeným světem, nýbrž se změnil v realitu člověka plus přístroje. Problémy s takto upravenou realitou vyplývají najevo i v samotné fyzice, která se příliš vzdaluje pro člověka přirozenému světu a která zkoumá vlastně jen obrazy něčeho, co nikdy nikdo neviděl, a ani neuvidí.
Hmota je pojem. S tím snad lze souhlasit. Úvodní otázka však zněla: Je hmota jen pojem? To, co tu lze shledat problematickým, je slůvko jen, ze kterého lze vycítit nádech jakési méněcennosti nebo nedostatečnosti. K něčemu takovému ale nemáme žádný důvod, neboť jak pojmy, tak např. už zmiňované měřící přístroje, rozhodně zastávají velmi důležité místo v lidské snaze pochopit svět.
Samozřejmě nám tu zůstává problém, do jaké míry se „podpůrné prostředky“ lidského poznávání promítají do poznávaného. Vyvstává tu totiž otázka, zda pojmy, měřící přístroje (samozřejmě tím vůbec nemyslím pouze materiální objekty) a další podobné pomůcky nezískávají postupně více reálnosti, než má zkoumaný svět sám.