Vojtěch Kadlec, PH-VN

Substanční ontologie umožňují morálně nezodpovědný postoj člověka ke světu

Je naprosto jednoduché, vyslovit takovéto nebo jemu podobné rázné tvrzení. Co si s ním ale počít dál? Nechat ho jen tak ležet bohužel nelze, neboť je až příliš provokativní a pro někoho možná až silnější emoce vyvolávající. Nezbývá tedy než se trošinku zamyslet a nakupit před sebe argumenty pro a proti. V „ideálním“ případě pak na závěr zjistíme, zda tento názor je, či není platný.

Nic však nebývá tak jednoduché, jak se na první pohled obvykle zdává. Substanční ontologie, která - jak je patrné už z jejího názvu -  vždy hledá cosi, co „stojí pod“, co se skrývá za každodenní skutečností a co ve výsledku často bývá označeno za jedinou pravou, skutečně skutečnou realitu, tedy tato ontologie pátrající po nějaké substanci se sice přímo nabízí k uvedené kritice, jelikož běžný svět odsouvá až na druhou kolej, čímž nabízí ospravedlnění pro jeho nestoudné plundrování. Ale cožpak nelze stejně zneužít třebas i ontologii nesubstanční? Vždyť přece dobře víme, že člověk je tvor opravdu vynalézaví a že nějakou tu skulinku, která mu umožní potlačit nepříjemné hryzání zubů svědomí, si najde opravdu kdekoliv. Takže z morální nezodpovědnosti lze stejně dobře obvinit například přírodní vědu a techniku, obrovské nadnárodní koncerny, či pekaře Josefa Nováka z Horní Dolní (případnému vlastníkovi tohoto jména a pekaři v jedné osobě bydlícímu ve jmenované obci se předem velmi omlouvám). Vždyť přeci lidské dějiny jsou od počátku především dějinami válek, plundrování a drancování, ne?

Krásně, ba co dím nádherně jsme si to zrelativizovali, jen co je pravda. Jak vidno, filosofovat lze různě. Způsob předvedený v předcházejícím odstavci mívá především v živé diskusi velkou percentuální úspěšnost. Nic nového pod sluncem, již antičtí skeptikové přece tvrdili, že ke každému argumentu pro lze nalézt stejně dobrý argument proti. Asi nemá cenu ani opodstatnění napadat na tomto místě legitimitu takovéhoto stylu myšlení, ovšem jak bylo lze vidět, příliš do hloubky problému nás nezavedlo.

Inu, co si tedy počít s tou „podlou“ substanční ontologií? Vraťme pozornost k již dříve pronesené námitce. Substanční ontologie má za úkol nalézt nějakou podstatu tohoto našeho světa, tzn. cosi, co má své místo mimo tento každodenní svět, co ho zcela přesahuje. Možná proto, že nalézt něco takového není nikterak snadné, dochází často až k zbožštění a uctívání tohoto cosi. Vždyť naše cosi přeci stálo svého autora tolik námahy a bezesných nocí, že rozhodně zasluhuje projevování velmi vysokých poct. Tento názor o výlučnosti a o jediné pravé realitě cosi autor v některých případech sám prosazuje, a pokud ne, pak toto většinou z učení o cosi vyplývá alespoň implicitně. Takováto ontologie hledající jedinou „skutečnou realitu“ pak prohlašuje každodenní svět zkušenosti za něco jen odvozeného, tím pádem méněcenného. A dále - aby mohla být nalezená substance (cosi) považována za opravdu pod-statnou, musí zůstávat stále neměnná. A od toho je už jen malý krůček k názoru, že v každodenním světě zkušenosti lze provádět téměř cokoli amorálního, poněvadž ze substance přeci stejně vůbec nic neubude.

Jako další argument pro podporu úvodní myšlenky může sloužit rozdílnost v charakteru důkazů pro a proti. Ačkoli tu zcela určitě nevyčerpáváme všechny možné pohledy na probíranou věc, lze si přesto povšimnout, že argumenty podporující kritiku substanční ontologie se vyjadřují přímo k věci samé, zatímco myšlenky mluvící pro obhajobu chodí pouze v uctivé vzdálenosti okolo předloženého problému. (Autor bude velice rád, pokud mu někdo předloží argument předešlý názor vyvracející, poněvadž nejspíše z vlastní nedůvtipnosti se k takovémuto sám ještě nepropracoval.)

Nic však nebývá tak jednoduché… Pro pořádek si ale ještě musíme připomenout, kdo vlastně tu „chuděrku otloukanou“ substanční ontologii stvořil. Ano, ano. Byl to ten zvědavec zvědavá člověk. Pokud tedy někdo umožňuje morálně nezodpovědný postoj člověka ke světu, pak je to jedině člověk sám. Jedině on dokázal vytvořit „fascinující“ protipřírodní zbraň - kulturu, do níž patří i ona substanční ontologie. Člověk prostě dokáže „využít“ - což dost často znamená spíše zneužít - téměř vše.

Nyní zbývá otázka poslední: Kdo stvořil člověka? Byla to sama matička příroda, anebo snad bůh, jenž se pustil do tak riskantního experimentu? Odpověď neznám a ostatně problémy tohoto typu tady nehodlám řešit. (To se vztahuje i na theodiceu, pokud tedy někdo hodlá popohánět k zodpovědnosti jakoukoli stvořitelskou osobu božského typu.)