Nuže, je reálný svět konečný či nekonečný? Jaké vlastně máme (jako lidé) možnosti přesvědčit se o tom? Nejspíše se budeme muset spolehnout opět pouze na naše (do jisté míry nepřesné) schopnosti empirického zkoumání. Těžko, přetěžko bychom tímto způsobem mohli dokazovat jak konečnost, tak nekonečnost světa. Technická pokročilost lidstva sice už dosáhla velmi vysoké úrovně, ale (jak víme) zatím se sotva dokážeme odpoutat od naší matičky Země a s trochou štěstí občas vyjde pokus o dosažení konce sluneční soustavy (samozřejmě bez živé posádky). Takovéto aktivity nám tedy rozhodně důkaz týkající se konečnosti či nekonečnosti světa nepodají. Samozřejmě lze zabrousit do oblasti sci-fi a uvažovat o vynálezech, které zatím zůstávají mimo realitu, ovšem ani v dílech jako např. Star Trek nikdy nikdo až na konec vesmíru nedoletěl (pokud si dobře pamatuji). Navíc musíme vzít v úvahu fakt, že postupný rozvoj kultury má nezanedbatelný vliv na přírodu a že i kdyby za nějakou dlouhou dobu vzniklo cokoli, co by potencionálních hranic vesmíru snad i mohlo dosáhnout, asi už by na naší (tou dobou už nezelené) planetě nezůstal žádný člověk, který by se o tom mohl dovědět.

Nyní přejdeme k problému nekonečnosti prostoru. Jak už bylo předesláno, prostor lze pojímat jako abstraktní předpoklad, bez něhož by pozbyly zákony klasické fyziky platnosti. Středoškolská fyzika (jejíž rozsah přibližně odpovídá mým znalostem v tomto oboru) k této otázce v podstatě mlčí a s nekonečností prostoru pracuje jako s axiomem, což v praxi znamená, že ji nedokazuje. Tento přístup nechci kritizovat, protože jako do značné míry samostatný systém, na něj má fyzika nárok. Problémy však nastanou, už když ke klasickému trojrozměrnému prostoru přidáme rozměr čtvrtý, za který bývá někdy považován čas. Pokud společně s tímto čtyřrozměrným prostorem vezmeme v úvahu hypotézu velkého třesku, pak tím silně ohrozíme nekonečnost prostoru, neboť jak známo, před velkým třeskem byla veškerá hmota v jediné singularitě, kde byly veškeré časové vztahy asi natolik odlišné od těch, které začaly platit po velkém třesku, že lze jednoduše pochybovat, zda šlo vlastně o čas, jak ho chápeme dnes. Takto by tedy jeden rozměr prostoru nekonečný nebyl, z čehož by následně nejspíš vyplývala konečnost uvažovaného prostoru jako celku. Samozřejmě bychom mohli pokračovat v podobných, bohužel ale mými vědomostmi nepodložených úvahách např. o prostorech pěti- či vícerozměrných, pravděpodobně by to ale nevedlo k žádným konkrétním výsledkům.

Jak vidno, žádného určitého a hlavně jednotného závěru jsme se tedy nedobrali. S omezenou platností bychom snad mohli tvrdit, že jak prostor (jako abstraktní představa), tak i (pro člověka) reálný svět jsou spíše nekonečné, ovšem podat nějaký přesvědčivý důkaz o jednom či druhém není nijak snadné, pokud vůbec možné. Není ostatně hledání takovéhoto důkazu naprosto marnou prací, stejně jako např. snaha dokázat boží existenci? Jak víme, o něčem podobném už pojednával Kant.