Vojtěch Kadlec, PH VN

e-mail: v.kadlec@atlas.cz

 

Kauzalita se uplatní pouze tam, kam dohlédneme?

Kauzalita se uplatní pouze tam, kam dohlédneme? A kam vlastně dohlédneme, respektive, kam nedohlédneme? Nabízí se tu mnoho odpovědí, ale začněme u té pro člověka asi nejpřirozenější. Jde samozřejmě o jeden z pěti smyslů, a to o zrak. Jsem teď v bodě A a do bodu B nedohlédnu, protože je příliš daleko nebo se mezi oběma body nachází nějaká neprůhledná překážka nebo se dívám jiným směrem, než k bodu B, anebo všechno tohle dohromady. Popřípadě to ještě umocňuje moje krátkozrakost. Kromě tohoto případu samozřejmě existují i další možnosti. Tak například nedohlédnu do sféry nejmenších částic (mikrosvěta), ani do oblasti nepředstavitelně velkých seskupení (megasvěta). Dále určitě nedohlédnu do minulosti (i když si samozřejmě něco pamatuji a něco znám navíc z hodin dějepisu, asi jen obtížně mohu skutečně vědět, jak vypadal svět třebas v době prehistorické), a už vůbec ne do budoucnosti. Jak vidno, je opravdu velká spousta míst, kam vidno vůbec není.

Až teď tedy může dojít na to hlavní, totiž na otázku, zda právě v těch oblastech, kam nedohlédneme, má kauzalita nějaké uplatnění. Představme si následující pokus: Máme několik dutých koulí vyrobených z velmi křehkého skla. Umístíme je do větší nádoby, která je po uzavření neprůhledná. Celou tuto aparaturu pak nalodíme do člunu spolu ještě s jedním, běžně inteligentním pozorovatelem, jehož jediným úkolem je sledovat neprůhlednou nádobu. Jak loďka vypluje na otevřené moře a začne se víc a více houpat, pozorovatel samozřejmě uslyší zvuky rozbíjejícího se skla. Po návratu na pevninu celou věc přirozeně vysvětlí tak, že v důsledku houpání loďky došlo k rozbití skleněných koulí uvnitř neprůhledné nádoby. Aniž by cokoliv takového viděl, dovolí si tento závěr vyslovit, poněvadž: „Jak jinak to přeci mohlo být?“ A právě v tom vězí hlavní problém. Ve skutečnosti totiž došlo k tomu, že skleněné baňky, na které zevnitř působil dostatečný tlak plynu, byly dány do neprůhledné vývěvy a jakmile v ní došlo k vyčerpání veškerého vzduchu (a tím ke snížení tlaku působícího na skleněné baňky zvenčí), křehké skleněné koule popraskaly. To všechno ale zůstalo před pozorovatelem skryto. (Původně jsem mínil užít příkladu kočky a psa zavřených právě do takové vývěvy, ale důvody etické a estetické mě od tohoto záměru odradily. Navíc by mě za to mohli zlynčovat někteří uvědomělí ochránci domácích mazlíčků.)

Takto lze tedy předvést problematičnost (snad dokonce i nemožnost) uplatňování principu kauzality tam, kam nedohlédneme. A zcela určitě lze podat více obdobných příkladů, napadajících možnost vytvářet řetězce kauzalit mimo naše zorné pole. Známe, dejme tomu, problém s popsáním vzniku světa (nebo i celého vesmíru). Nejdříve všechno spískal bůh (nebo Bůh, jak je libo), potom přišli vědci a začali nabízet nejrůznější hypotézy. Dnes některé z nich pokládáme za pravděpodobnější, a tím i pravdivější. Ovšem, co když to byl opravdu bůh, který všechno připravil tak, aby si člověk myslel to, co si myslí. Uznávám, byl by to výkon heroický, ale jde přeci o boha, a tedy bytost všemohoucí. Otázka vzniku světa a jeho prvotní příčiny tedy zůstává v posledku nezodpovězena. A silně pochybuji, že by tomu mohlo být někdy jinak.

Co naplat. Nejblíže pravdě, pokud jde o kauzalitu, byl tedy asi skeptik David Hume, když tvrdil, že uplatňování principu kauzality nám sice v běžném životě dost pomáhá, ale že jej nelze považovat za princip absolutní, poněvadž nikdo neví, zda určitá příčina byla opravdu tím jediným, co vyprovokovalo patřičný důsledek.

Ostatně, vzpomínáte si ještě na pokus se skleněnými baňkami a vývěvou? Teď už vám mohu klidně prozradit, jak to bylo doopravdy. Vývěva totiž začala fungovat příliš pozdě, a tak dříve, než došlo k vypumpování potřebného množství vzduchu, rozbily se baňky opravdu jen díky rozhoupané loďce. Takže co myslíte, platí kauzalita i za našimi zády?