Nejprve úvaha o světě nutném. Vše tu má své předurčené místo. Nic nemůže být jinak, než jak to být má. Všechno přesně zapadá do soukolí a nikdy nenastane nepředvídatelná událost. Proto tu nelze objevit nic podobného náhodě, ta je zcela nemyslitelná. Pokud bychom měli dostatek informací, šlo by prostě vypočítat jakýkoli stav světa v minulosti a samozřejmě i v budoucnosti. Lidské žití v takovémto prostoru není vůbec nic veselého. Kterákoli událost je předem naplánovaná, takže tu nezůstává ani malinké místečko pro svobodnou volbu. Jakékoli rozhodnutí, ačkoli se může zdát autonomním, je nutné, a tudíž to v podstatě žádná skutečná volba není.

A co svět nahodilý? Úplný opak. Nic není dáno, nic není jisté. Neexistuje žádný záchytný bod, ze kterého bychom mohli vycházet. Cokoli se stane, je čistě náhodné. Náhoda tu má vůbec velice důležité místo jakési královny nad veškerenstvem. Když si usmyslí, bude třebas voda téct vzhůru a kilogram železa bude těžší než kilogram peří. Cokoli jí přijde na mysl. A co člověk v tomto světě? Pokud to má vůbec smysl porovnávat, má ještě horší pozici, než ve světě nutném. Jakýkoli čin je tu zbytečný, poněvadž do děje může kdykoli zasáhnout rozverná náhoda a zničit tak dlouhé roky, či staletí snažení.

Pěkný svět. V prvním případě nic udělat nelze, protože vše už jaksi je, v případě druhém zase každý úkon tak trochu podléhá Murphyho zákonům. Takže, co uděláme, je tu jedno, jelikož všechno nějak dopadne, a to nezávisle na naší vůli. Podivná a hlavně smutná představa (obzvláště pokud by byla pravdivá, což nemám právo zcela vyloučit).

Existuje ale vůbec nějaké jiné přijatelné řešení? Myslím, že ano. Ve světě (a doufám že i ve většině vesmíru) přeci platí určité přírodní (fyzikální) zákony. Teď odhlédněme od problému, zda jsou všude naprosto stejné, za důležitější fakt považuji to, že si lze jen velmi obtížně představit oblast, která by byla naprosto bez jakýchkoli vlastností, bez (třeba i zcela zmatených) pravidel. (I když ve Star Treku se už něco podobného objevilo, byla znát autorova bezradnost v otázce zobrazení takovýchto podmínek. Nějaké podivné, valivé chuchvalce mraků nebo mlhy, či jak to nazvat, nepovažuji za adekvátní. A stejně jde zase jen o sci-fi.) Tyto (jakékoli) fyzikální zákony si pak určitě nelze představovat jako pana krále s paní královnou a oddanými pochopy, kteří všechno řídí a všemu rozkazují. Zákony nejsou nějakými řediteli vesmíru, ale spíše prostě jen pravidla dění. Žádný gravitační zákon například nemohl rozhodnout, zda a které jablko spadne Newtonovi na hlavu. Působí totiž jednoduše pouze jako podmínka: Když něco padá, padá to dolů, a ne nahoru (velmi hrubě řečeno). (A nic na tom také nezmění, že v jiném možném světě plody jabloní, jež opadají, nenávratně mizí v dalekém kosmu.)

Co s tím tedy uděláme? Rozhodně nelze popřít, že vše nějak dopadne. To platí, ať chceme nebo ne. Jistě však ale máme alespoň nějaké, ač velmi omezené právo mluvit do toho, jak to dopadne, a nemůžeme se tedy vymlouvat, že je to jedno. (Pokud nechceme být úplnými nihilisty a ani tím prstem už raději nehýbat.)