Systém zde budeme chápat jako objekt, který obsahuje určité množství prvků, ovšem nejde o objekt množinového typu, jelikož mezi jednotlivými prvky fungují určité vztahy. Tyto vztahy však nejspíše nejsou primárním znakem pro identifikaci konkrétního systému, neboť u systému vystupuje jako to hlavní schopnost vykonávat nějakou funkci (činnost). Jinak řečeno, pokud na vstup určitého systému přivedeme adekvátní informace, měli bychom na výstupu dostat informace upravené právě podle funkce systému. Přitom není nutné vědět, jaké operace s informacemi uvnitř systému probíhají. Důležitý je výsledek. Takto například pro mnoho lidí funguje automobil. Do nádrže nalijeme palivo (na určitém stupni abstrakce snad lze o energii uvažovat jako o informaci), otočíme klíčkem zapalování, zařadíme rychlostní stupeň, sešlápneme plyn a jedeme. Jak to celé funguje uvnitř, nás nezajímá, dokud tento systém vykonává to, co od něj očekáváme. V opačném případě musíme nahlédnout pod kapotu a zjistit, který z prvků systému je v nepořádku.

Abychom ale tento nefunkční člen mohli vůbec nalézt, musíme (kromě seznamu dílů) znát ještě i strukturu celého systému, tzn. jak funguje. Strukturu lze tedy krátce definovat jako soubor všech vztahů mezi prvky uvnitř systému. Systém pak sestává jak z prvků, tak i z alespoň implicitně pojaté struktury. Znát strukturu automobilu, pokud se vrátíme k  dříve použitému příkladu, tedy znamená vědět, jak funguje motor, brzdy, spojka, převodovka atd. A aby bylo možné porouchaný vůz správně opravit, musíme znát celý systém, tzn. jeho prvky i strukturu.

Mluvíme-li o autě, lze předpokládat, že ještě i dnes najdeme dost jedinců z neodborné veřejnosti, kteří tomuto systému docela dobře rozumí. Napadá mě však příklad z jiné oblasti. Ne nadarmo se základní ovládací programy počítačů nazývají operační systémy. Nejrozšířenější z nich, Windows (v kterékoli verzi), se chová jako typický systém. Zadáme mu určité vstupní informace a on podle nich provede jim odpovídající operace. Jak to ale funguje uvnitř, to si často netroufnou odhadovat ani opravdoví odborníci, ne tak ještě nějaký laik. (Mimochodem, díky několika určitě dobře promyšleným fintám vývojářů firmy Microsoft se Okna stala pravděpodobně první komerčně rozšířenou umělou inteligencí.)

V takovémto kontextu lze tedy uvažovat o vlivu složitých systémů nejrůznějšího typu na člověka jako jedince. Auta, počítače, spotřební elektronika. To je jen pouhý zlomeček všech možných systémů, které zasahují do každodenního života člověka, jenž nemá ani nepatrnou šanci nějak více se v nich zorientovat. Proto máme téměř na vše odborníky. Zůstává otázkou, zda tento stav jakési nesvéprávnosti, jinak řečeno závislosti jedince na jiných lidech (odbornících), člověku prospívá, či nikoli.