Jan Kluka

 Je náboženství a umění poznáním ?

Jest náboženství a umění poznáním ? Přináší nám náboženství a Źumění informace, takové informace, které mohou splňovat jistá kritéria, být určitým způsobem adekvátní, věrohodné či pravdivé? Umění a náboženství jsou především o zkušenosti a zkušenost sama o sobě dává informaci, jinak by to nebyla zkušenost. Je však potřeba v této oblasti prohledat jednotlivé vztahy, které se týkají těchto oblastí. V okruhu umění existují tři pojmy a vztahy mezi nimi, umění - jako takové, samo o sobě, tedy jako samostatný pojem, umělec - tvůrce umění a v neposlední řadě divák - tedy příjemce umění. Máme tu nyní otázku, jestlipak může existovat umění bez diváka, příjemce umění ? Dle mého názoru ne, pokud ovšem není divák zároveň i umělcem v jedné osobě. Může tedy umělec sám sobě přinášet umění? Pro tuto odpověď jest nutné si aspoň lehce vymezit, co to umění vlastně je. Umění jest odrazem jisté skutečnosti, tak jak ji daný autor vidí, odrazem jistých pocitů, myšlenek, nálad, vyjádřených určitým estetickým prostředkem. Umělec tedy přináší informaci, přináší poznání jeho vidění světa, poznání jeho myšlenek, pocitů a nálad. Vrátíme-li se k původní otázce, jestli sám sobě umělec může přinášet umění, musím nyní říci, že ne. Může sám sobě přinésti pěknou náladu, hezké pocity, například maluji obraz, barvy ve mně vzbuzují pěkné pocity, vzpomínky, ale to jest všechno, umění vzniká až s pozorovatelem. Něco jiného však je, hraji-li například na housle cizí skladbu, v tomhletom případě si vystačím na umění sám, seznamuji se světem skladatele, poznávám jeho svět, náladu, myšlenky, získávám tímto způsobem mnoho informací. Pro mne je tedy umění komunikací, komunikací mezi umělcem a příjemcem, jako komunikací je tedy i přísunem informací, poznáním.

Nyní se vraťme k původním otázkám, podobně jako u umění zde Źstojí tři pojmy, náboženství - klerik - jako zprostředkovatel náboženství a vykonavatel náboženských úkonů a věřící - jakožto příjemce náboženství. Samotný pojem náboženství jsme si lehce objasnili již výše, tažme se tedy nyní vztah mezi těmito pojmy. Klerik je potažmo zprostředkovatel náboženství věřícím a jest i vykonavatelem jistých náboženských úkonů, které se odlišují od úkonů prostého věřícího, jeho vztah k věřícímu je samozřejmě odlišný od každého náboženství, snad obecně mohu říci, že má objasňovat věřícímu určité stránky náboženství, má mu tedy přinášet informace, dále má provádět jisté rituální úkony a tím v podstatě udržovat dobrý vztah s "Bohem", klerik však není nutný k náboženství, tak jako jest umělec nutný k umění, náboženství jest komunikace mezi "Bohem" a člověkem, náboženství kromě pocitů klidu a jistoty, pocitů jako odpuštění nebo trest atd. má poskytovat člověku poznání řádu věcí (dharma, logos), poznání diference mezi kosmem a chaosem, poznání etických a mravních norem (biblické desatero, pět příkazů Budhových), poznání funkcí a rozvrstvení sociálního řádu ( např. v Indii sociální systém kast), dále je snad nutno dodat ještě poznání právních norem ( v islámském světě šarí°a) a v neposlední řadě poznání nutných rituálních a všeobecně náboženských funkcí týkající se samotného člověka, ty činí člověk sám (modlitba, poutě, v Indii pak posvátné koupáni se v řece Ganze) nebo ve spolupráci s klerikem (křest, biřmování). Náboženství jest tedy jistojistě poznáním. Zde akorát vystupuje otázka pravdy, která bohužel není sto býti jak v otázce náboženství tak i v otázce umění objektivně zodpovězena. Na rozdíl od filozofie, která každý svůj krok se snaží logicky zdůvodnit, umění i náboženství zde prostě a jednoduše oznamují, že řád světa jest takový a takový, vysvětlení zde podávají většinou mýty.

Úvod do religionistiky, Břetislav Horyna, Praha 1994