Lenka Kouřilová

Nesystematická, emotivní úvaha, snad vztahující se k tématu zadání "Filosof(ie) a počítač"

Můj milý starý psací stroj je magický. Snad ono "magično" vyvolává spíše rituál spojený s psaním na něm. Možná je fascinace bílou stránkou zasouvající se do válce a následnou snahou kovových písmenek tisknoucích se na černou pásku v touze se ztělesnit, tím magickým, které způsobuje (alespoň v mém případě), že se u něj dokáži nad něčím zamyslet. Asi se z velké části jedná o sugesci, ale kdo by se rád neopíjel svými představami, pokud v okolním světě nenalezne jejich adekvátní podobu?

Moje "technická erudice" není schopna posoudit do všech detailů výhody a nevýhody počítače, proto bych pro potřebu této úvahy zredukovala počítač na psací náčiní. V tom případě by se mi otvíral tento náhled. Dejme tomu, že psací stroj (klasický) bychom mohli pokládat za jeden z atributů "starého světa", klávesnice počítače by pak představovala "svět moderní". Je to velmi omezené zjednodušení, uznávám, ale pro naši ilustraci snad vhodné. Pokud už zdůrazníme "staré" a "nové", u většiny z nás to bude vyvolávat asociaci s mezigeneračními konflikty. Možná se někdo z nás přeladí až do antiky a vzpomene na střety generací bohů. Tedy souboj starého a nového. Starší je, podle naší "empirické" zkušenosti, téměř vždy "fyzicky" slabší než to mladší a tak prozatím vyhrává nový svět se svými počítači, alespoň do té doby, než se dostane do stejného postavení, ve kterém se nacházelo "staré".

Starý svět asi definitivně odchází a i kdybychom ho chtěli a mohli zadržet, bylo by to vůbec smysluplné? Je to smutné, stejně jako když nám odchází někdo nebo něco na co jsme si zvykli a co jsme měli a máme rádi. Je docela možné, že za pár let se to bude mít s psacím strojem tak, jako když dnes jdeme na výstavu užitého umění 60. let a tam najdeme nábytek, který máme doma. Ano, z tohoto hlediska se zdá, že jde o pouhý zvyk.

Nebudu vytvářet vize budoucnosti, ať se toho chopí ti, kteří mají dostatečně pevnou nervovou soustavu. Zatím vystačím s dnešním pohledem: psací stroj, který ještě "včera" zaujímal nejvýsadnější postavení na psacím stole, "dnes" stojí vyčítavě v koutě a žárlí na klávesnici. (Doc. Šmajs by řekl, že morálně zestárl).

Psací stroj opravdu nedokáže spoustu věcí, které počítač hravě zvládne a přece vůči němu cítím jakousi sympatii. Je to snad proto, že je klidný i když ne nehlučný. Je mi snad blízký svou nezávislostí na okolí (př. energie, tedy kromě lidské energie, v tom případě je zcela závislý na mně, což bych lhala, kdybych napsala, že mi toto nelichotí, ach ta lidská samolibost). Psací stroj čeká, můj čas je jeho časem.

Na rozdíl od počítače, který (tak to cítím já) si stále něco nezávisle "brumlá" a "šrotuje" svá data. Čas počítače je nespočetně rychlejší než můj (a než mé pomalé myšlení), sekundy, které plynou mezi úhozy na klávesnici, jsou pro něj tisíc let. A každých tisíc let jej nějaký otrava (já) vyruší tím, že má v pořádku pohybový aparát rukou. Toto cítění již ve mně vyvolávalo nepříjemný dojem, že má mysl se pohybuje na pomezí "normálnosti", ovšem jen do té doby, než jsem shlédla pořad s Jiřím Hubačem, který měl psát jen na elektrickém psacím stroji a ono pouhé "hučení", které vyvolává zapojení stroje do elektické sítě, v něm evokovalo dojem, že stroj už chce něco psát, že na něj tak naléhá, až se nakonec vrátil k obyčejnému psacímu peru a nedbá výsměchu svých dětí. Ovšem zde jde asi opět o zavedený návyk, zvyk.

Tato redukce počítače na lepší psací stroj se mi asi poněkud protáhla, ale počítač má pro nás samozřejmě daleko širší význam. Řekla bych, že záleží především na člověku. Jaký člověk přistupuje k počítači takový je i on sám. Někdo jej pojímá jako pouhý objekt zábavy, někdo v něm zase vidí nevyčerpatelný zdroj informací. Zdrojem informací, ale není počítač sám, nýbrž se jím stala světová informační síť "Internet".

Mé osobní sympatie si tento fenomén získal tím, že je zde prezentována i filosofie, náboženství a různé jiné humanitní vědy. Jistě jako každá věc či jev má Internet své klady a zápory. Bezesporu je výhodou např. pro ty, kteří mají velké potíže s věřejným vystupováním a raději se vyjadřují slovem psaným, než mluveným. Také zde odpadá nevysvětlitelný jev antipatie, protože veškerá vnímavost se soustřeďuje čistě na samotný text. Ale opět si neodpustím antropologizující poznámku: Aby mohla po Internetu putovat nějaká mimořádná zajímavost, musí se nejdříve urodit v hlavě člověka tj. v tom nejvýkonnějším "počítači" na světě.

Na závěr bych chtěla upozornit na zcela jistě zajímavější a hlavně hlubší úvahu Karla Pstružiny o filosofii a počítačích v Electronic Journal for Philosophy. Pozoruhodné je zde zamyšlení nad dialogem po počítačové síti. Dialogy po počítačové síti by se mohly stát Sokratovským návratem k pojetí pravdy.