Radek Krejčí

Jde o to, že celý vesmír se podle Teilharda rozvíjí k stále větší komplexizaci. Svět je tu představen jako velkolepé drama vývoje od elementární vesmírné hmoty, která už je potom obsažena ve všem následujícím. Odtud mimochodem známá Teilhardova věta: „Posunout nějaký předmět dále do minulosti, znamená rozložit ho na jednodušší prvky.“ Během další komplexizace té elementární vesmírné hmoty nastává tzv. evoluce hmoty a protože podle Teilharda má každá věc vnějšek( tím je právě hmota) a má vnitřek(tím je duchovní energie), na další komplexizaci se pak podílí už oba tyto faktory. Vznikají tak molekuly, pak buňky, buněčnou revolucí dochází k expanzi života a tak se nakonec objevují už nesmírně komplexní živé organizmy. Tím došlo k překročení prvního z kvalitativních prahů tohoto vývoje. Nastává jejich další komplexizace, spojená s tzv. cerebralizací, tedy utvářením jejich nervové soustavy a to prý mělo za následek, že Zemi obemkla biosféra, která dovolila organizmům přežívat už nejen individuálně, ale i rodově. Až nakonec druhým prahem komplexizace je podle Teilhardovi teorie vznik člověka. Chápe tedy člověka jako biologickou až kosmickou bytost, čili nikoli člověk- jako statický střed světa, ale člověk- jako osa a špička evoluce. Ovšem i člověk se podle Teilharda dál vyvíjí. Jeho vývoj je doprovázen socializací a vznikem tzv. noosféry. To má dvě fáze: fázi rozpínání( odpovídá zhruba éře od počátku lidstva do konce minulého století) a fázi stlačování( současnost a budoucnost), ta už se vyznačuje nesmírně komplikovaným zhušťováním noosféry a propojováním všech jejích složek (Teilhard to nazval planetizací). Toto zhušťování( to by se dnes dalo vlastně přirovnat ke globalizaci) dále pokračuje, až úplně nakonec odkazuje k pomyslnému bodu završení, který Teilhard de Chardin označil jako Bod Omega, kde jako nejvyšší energie působí láska a tou je Bůh( jako absolutně poslední princip). Evoluce lidstva se tedy podílí na evoluci vesmíru, jejímž cílem je právě dospět k tomuto centrálnímu bodu, kde se lidstvo má setkat s Bohem.

I přes toto spekulativní zakončení je však celá Teilhardova filozofie velice logická a mnohé z moderních vědeckých poznatků a hypotéz ji potvrzují, a to i přesto, že v jeho době( tedy zhruba v první polovině dvacátého století), ještě nebyly známy některé dnes běžné poznatky. Například objev času a trvání, tedy to, že všechny přírodní vědy dnes vidí své předměty jako něco, co se mění a vyvíjí, jako proces, to nebylo nijak známo. Stejně tak teorie Velkého třesku nebyla v Teilhardově době příliš rozšířena. Její označení „big bang“ bylo ještě ve čtyřicátých letech spíš posměšné. I Teilhardova věta : „Posunout nějaký předmět dále do minulosti, znamená rozložit ho na jednodušší prvky“, dobře odpovídá metodě dnešní experimentální kosmologie či fyziky vysokých energií. A stejně tak i velké změny posledních desetiletí v biologii by Teilharda určitě potěšily. A mnohé jiné, jako ještě například podivuhodné vyjádření „jednoty“ vesmíru v kvantové mechanice- tedy skutečnost, že vlnová funkce každé částice zahrnuje celý vesmír, anebo tzv. antropický princip, to vše nebylo v Teilhardově době nijak samozřejmé a přesto je to u něj vždy nějak naznačeno.

Jeho teorie má však také svá negativa, z nichž za nejvýznamnější považuji to, že Teilhard příliš objektivizuje a zobecňuje, hovoří příliš obecně. Nezajímá ho člověk- jako cítící, chybující, trpící osoba, ale lidstvo- jako článek ve skládance jeho vesmírné evoluce. Nechal se příliš unést samotnou hmotou, a i přesto, že je v ní podle něho duchovní energie, nějak na ni pak zapomněl. Například rozdíl mezi existencí člověka a životem zvířat vidí Teilhard jen v reflexi.

Ale i přes tyto negativa jsou Teilhardovi myšlenky velice hluboké a aktuální, protože, jak píše o Teilhardovi Jan Sokol v předmluvě k jeho nejznámější knize Vesmír a lidstvo( Le phénomene humain): „Dnešní člověk i dnešní věda se brání uznat skutečnost, že člověk JE středem či osou evoluce. Toto odmítání tzv. antropocentrizmu vypadá jako skromnost a opatrnost, ale ve skutečnosti je to spíš pohodlnost, nedostatek víry a odmítání odpovědnosti, která je s tímto postavením člověka ve vesmíru nutně spojena. Jediná účinná obrana proti hrozícím katastrofám budoucnosti spočívá v tom, že lidstvo- to jest lidé- tuto odpovědnost přijmou a budou usilovat o planetizaci liskou, to jest OSOBNÍ. To je právě jedna z nejpronikavějších Teilhardových myšlenek.“

literatura: - Pierre Teilhard de Chardin:

Vesmír a lidstvo,