Veronika Kucharská
1. Problém poznatelnosti
* Proč si myslíme, že můžeme poznávat svět?
* Proč si myslíme, že svět poznat nelze?
* Existují hranice lidského poznání?
* Skepse, metodická skepse, hyperskepse
Přesvědčení, že svět poznat můžeme, je nám odmalička vlastní. To, co kolem sebe vidíme, se v drtivé většině případů shoduje s tím, co vidí ostatní, což si znovu a znovu ověřujeme. Ve škole jsou děti ponoukány k tomu, aby poznávaly zákonitosti světa, tak, jak opravdu jsou, pravdu o světě. Různé klamy a optické triky tímto naším přesvědčením většinou neotřesou, jen si uvědomíme, že smysly mohou za určitých specifických okolností vidět něco jiného, než co je skutečné. Jelikož se zpravidla vzápětí dozvíme, proč tomu tak je a jak to funguje, naši víru v obecnou poznatelnost věcí takové případy spíše utvrdí. Něco se smyslům jeví, a my přesto jsme schopni odhalit skutečnost a definovat podmínky, za nichž k danému zkreslujícímu efektu dochází.
Většinou nevidíme žádný důvod, proč by nás naše smysly, naše poznávací schopnosti, měly klamat v poznávání běžných věcí okolo nás. Konrad Lorenz zformuloval podobné stanovisko z pozice evolucionisty a vývoj lidského poznávacího aparátu přirovnal k vývoji jakéhokoliv jiného funkčního orgánu živočicha v určitém prostředí. Tak jako rybí ploutev odpovídá vodě a potřebě ryby pohybovat se vpřed a tak jako kopyto či tlapa zvířete se vyvinuly v závislosti na typu povrchu, po jakém se pohybují, tak se i lidské poznávací schopnosti vyvinuly v souladu s jejich okolím a jsou tedy přizpůsobeny poznávání prostředí a věcí tak, jak jsou. Není žádný důvod, proč by nás příroda vybavovala aparátem poznávající něco jiného, než co skutečně existuje.
Dosud ovšem šlo o "svět" ve smyslu převážně hmotném, svět bezprostředně nás obklopující. Pokud však poznání začneme vztahovat na nehmotné, duchovní, metafyzické záležitosti, tam už přirozená evoluce poznávacích schopností nezasahuje. Cílem evoluce bylo vybavit příslušníky jednotlivých druhů pro přežití. Otázky po Bohu, smyslu života, obecných hodnotách, posmrtné existenci a mnoha dalších věcech nedostanou odpověď ve smyslech. Člověk si s nimi může lámat pouze hlavu, tedy rozum, a není cesty, jak by svoje spekulace potvrdil nebo vyvrátil. Takovéto otázky tedy např. podle novopozitivistů nemá vůbec cenu klást, protože jsou neřešitelné. V tomto smyslu tedy svět poznat nelze. Někdo sice může mít pocit, že na některou z podobných otázek má odpověď, ať už k ní došel uvažováním, logickými postupy nebo nazřením v extázi či jiném stavu mysli, ale nikdo není schopný nic takového dokázat ostatním. Tak je možné rozumět i onomu slavnému Gorgiovu výroku: "Nic není. Je-li i něco, nemůže to člověk poznati. A lze-li to i poznati, nelze to přece s bližním sděliti a jemu to vyložiti."