9. Proč chceme znát budoucnost?
Předpokladem otázky "Proč chceme znát budoucnost" je, že většina lidí po tom opravdu touží. Nemyslím si však, že to odpovídá skutečnosti. Snad nás zajímají věci budoucí, vzrušuje nás představa vševědoucnosti a možnosti budoucnost předvídat, ale mám pocit, že motivací zde není touha po poznání pro ně samé. Budoucnost chceme znát, abychom se na ni mohli připravit. Máme ničím nepodložený pocit, že pokud budeme vědět, co nás čeká, budeme se tomu moci - v případě, že to bude něco špatného - přece jen ještě nějak vyhnout, nějak svůj osud změnit. Prognóza budoucnosti, kterou bychom snad chtěli slyšet, by měla asi takovouto formu: když neuděláš to a to, stane se ti to a to, tak se snaž. Lepší předpověď budoucnosti už by mohla vypadat pouze takto: Nevyhnutelně tě čeká štěstí a bohatství. Tu bychom slyšeli ještě raději, neboť by nám cosi zaručila a umožňovala by nám chování, které k tomu, co chceme, nijak nesměřuje, nemusíme se snažit, a přesto toho dosáhneme.
Toto by ale nebyla znalost budoucnosti, ale znalost eventuálních rizik, která budoucnost přinese a jimž je možné se vyhnout. Budoucnost, kterou měnit nejde, podle mého názoru chce znát málokdo. Čekat na něco, co se nevyhnutně blíží, je horší než žít s nevyléčitelnou nemocí. A čekat na něco pozitivního, o čem víme, že přijde, by zřejmě z života učinilo nepředstavitelnou nudu. Jsem přesvědčena, že kdyby byla lidem v sociologickém průzkumu položena otázka, zda by chtěli znát svou budoucnost i v případě, že na ní nebudou schopni nic změnit, většina by volila zápornou odpověď. Možná by někdo odpověděl tak, jak to občas slyšíme: Jo, kdybych věděl, že mám za měsíc umřít, tak bych si ještě pořádně užil. Ani to však není dost dobrý důvod pro to, abychom chtěli vědět, co nás čeká. Žít by člověk měl podle mě tak, aby při představě blízké smrti nemusel nic zásadního na svém životě měnit.