Proč si tedy myslíme, že nemůžeme poznávat svět? Můžeme mluvit o světě? Mluvení vyžaduje myšlení (alespoň v těch případech, o kterých je zdrávo pojednávat), mluvíme - li tedy o světě, musíme o něm také přemýšlet, alespoň minimálně. Chceme - li však přemýšlet o světě, musíme velmi dobře vědět, co to svět je. Bylo by totiž velmi trapné po mnoha letech přemýšlení o světě, respektive poznávání světa, zjistit, že tím, co jsme světem mysleli, svět vůbec není, a že svět je něco zcela jiného, o čem nás ani nenapadlo přemýšlet, natož chtít ho poznávat.

Co je tedy svět? Víme vůbec co to svět je, dokážeme definovat a následně se dohodnout na tom, jakou část objektivní reality tímto pojmem označujeme? Vskutku děsivá je představa toho, že každý myslíme slovem "svět" něco jiného, každý, myslíce, že může či nemůže poznat svět, pracuje s jiným výsekem možné objektivní reality.

Předpokládám však, že lidé zabývající se touto otázkou na tomto místě, se dokáží shodnout na tom, co nám pojem "svět" označuje. Je tím tedy naše planeta Země, ale i celý vesmír, jelikož toto slovo označuje, upustíme - li od zbytečných diferencí vzniklých z přemíry používání daného pojmu, v podstatě totéž co slovo vesmír. Vyjdu - li ovšem z tohoto tvrzení, jsem nucen ihned dodat: Svět poznávat nemůžeme. Sami přece víme, že nevíme. Je nám známo, že nedokážeme mluvit o vesmíru jako celku, o každičké částečce univerza, o jeho složení, principech, zákonech či snad dokonce o jeho možných hranicích, natož pak jenom část poznávat. Uvědomíme - li si důkladně všechny tyto souvislosti, je velice opodstatněné se domnívat (myslet), že svět poznat rozhodně nelze. Rychlost světelných paprsků nám nedovolí, byť bychom si dovolili tvrdit, že vidět svět znamená svět poznat, spatřit více či méně vzdálené části vesmíru.

Druhou rovinou myšlenky nepoznatelnosti světa je redefinice pojmu svět. Neztotožníme ho s vesmírem, nýbrž o světě budeme mluvit v souvislosti s naší planetou Zemí, s planetou, o které toho víme jistě více než o celém vesmíru. Nelze poznat ani "tento svět"? Je zřejmé, že v tomto případě bude existovat mnoho zastánců poznatelnosti tohoto světa. Máme fyzikální teorie, které jsou více či méně ověřitelné, víme i o těch krajně složitých chemických reakcích, víme o působení vnějších předmětů na sítnici a jak tento účinek vyvolává impulsy. Fyzikálně empirické příčinné souvislosti tedy dokážeme výborně analyzovat. Ovšem toto poznávání, vidění, je nutně spjato se subjektem, vím, že poznávám, poznávám, že poznávám, myslím, že poznávám, mohu tedy přemýšlet nad tím, jestli poznávám dokonale objektivní realitu, či nikoli. Wittgenstein v souvislosti s poznáváním poznamenává, že se nenachází v poli empirických zkušeností, je pouhým jeho předpokladem. Předpokládám tedy, že poznávám, avšak k tomu přistupuje i má zkušenost, zkušenost omylu, mylného poznání, které ovšem mohu také jen předpokládat. Existuje tedy mnoho jakýchsi předpokladů, které můžeme také jen předpokládat. Z této zkušenosti předpokladů, která zde hraje nemalou roli, mohu vyvodit absolutní nemožnost absolutní dokonalosti, úplnosti, vyváženosti, zkrátka harmonie. Proto si tedy myslím, že svět poznat nelze.

Svět se však mnohdy jeví jako poznatelný, jednoduchý, čitelný, fungující na jasně daných pravidlech, vylučující jakoukoli formu nahodilosti. Záhy si začínáme myslet, že svět poznávat můžeme. Zapomenutí na zkušenosti omylů a náhod přichází někdy až příliš rychle. Dostavuje se myšlenka o poznatelnosti světa. Je tedy svět poznatelný? Má vůbec smysl se pokoušet svět poznat, či je jednodušší a praktičtější zaujmout postmoderní relativistické stanovisko?! Co když existují jakési Platonovy ideje, a tento svět je opravdu jen nepoznatelným odleskem? Jak to tedy je?! Jsme vůbec tady a mluvíme?! Vždyť nám nikdo kromě nás, lidí, nerozumí!! Co když náš, lidský, svět je natolik primitivní, že jsem ho poznali dokonale, ale ten "nenáš", nelidský je daleko složitější a ví on o nás vše a směje se nám, a my o něm nic. Ne, nemůžeme poznat svět. A proč si to myslíme? Protože jsme realisti a díváme se také někdy kolem sebe.