JE UMĚNÍ A NÁBOŽENSTVÍ POZNÁNÍM?

Je umění a náboženství poznáním? Co to je poznání?

Přijmeme - li alespoň s menším, či větším sebezapřením názor, že poznání je jakýsi odraz a reprodukce objektivní reality, skutečnosti v lidském myšlení, jdoucí od určité roviny nevědění do určité míry vědění, můžeme dále rozvíjet úvahu, zda tuto reprodukci reality umožňuje, a v jaké míře, náboženství a umění.

Poznání je bezesporu praktickou činností, je umožněno především díky poznání rozumovému. Rozumem dokážeme uchopovat základní principy světa, jakési neměnné entity, respektive platné fyzikální zákony - to záleží na pojmovém uchopení jakýchsi základů, které jsme poznali. Nebo také nepoznali. Byly nám pouze sděleny, a mnohdy hodně zprostředkovaně. Byly nám vštípeny a my jsme jim uvěřili. A právě v tomto případě jde o náboženství. Náboženství jako jakýsi pradávný, odvěký, vnitřní cit člověka, který by měl vyjadřovat pevné spojení (byť je mnohdy velmi chatrné) s duchovní podstatou. (Vznik náboženství v souvislosti s dobovým kontextem nechme na jindy - snad by mohlo být i tématem pro nějakou diskusi, zřejmě by byla hodně bouřlivá, ale snad i plodná.) Poznání je proces snad těžko popsatelný, vzdáme - li se zdlouhavého popisu působení objektů na sítnici oka, jakési rozbalování informace uvnitř etc. Je ale navýsost jasné, že poznání je i cestou omylu, který může, ale také nemusí, být hned rozpoznán. Poznání je celoživotní dlouhá cesta, mnohdy také bez konce. Rozum je na ni pravou rukou. Z toho jasně vyplývá, že náboženství být opravdovým poznáním nemůže. Neodmyslitelnou součástí každého náboženství je totiž víra, dlužno podotknouti, že mnohdy víra slepá. Náboženská víra je do jisté míry protikladem vědění, mínění, kterého jsme nabyli na základě jakéhosi poznání, nikoli zvěstování, kázání apod. Víra je cosi rozumově těžko uchopitelného, slovy křesťanů - je to dar, jakési osvícení. Ano, bůh (promiňte mi za malé písmeno na začátku slova) svým vyvoleným daroval víru. A tito vyvolení prostřednictvím své víry poznali. Poznali, nikoli poznávají. Proces skončil. Církevní dogmata byla stanovena, vyhádána na koncilech, a slepě uvěřena. Zvěstovatel náboženství přišel, viděl a poznal. Jednoduše, či složitě to sdělil budoucím pokolením, ti se pro jeho myšlenky nadchly a poznaly. Můžeme tedy mluvit v souvislosti s náboženstvím o poznání?! Nemůžeme. A pokud lze v sítích víry něco poznávat, pak jen to, že ono zvěstované, námi přijaté za své, je skutečná pravda. Rád bych se zeptal těch, kteří pod výhrůžkou smrti poznali boha, zda opravdu uvěřili, poznali. Jsem si samozřejmě vědom jistého zjednodušení pojetí náboženství a víry, nicméně triviálně nastíněný princip je ve skutečnosti stejný.

Problém umění a poznání je samozřejmě diametrálně odlišný. Umění jako specifická lidská činnost odrážející duševní pochody či jistou míru poznání. Umění jako uchopení světa, uchopení nejen lidské existence, estetický náhled samotného zření světa a jeho principů. Avšak umění nevyhovuje kritériu poznání jako rozumového procesu, je jakýmsi vnitřním zažíváním, prožitkem naprosto niterním. Zatímco náboženství je prostřednictvím víry pouhým přijímáním určitých dogmat, umění je aktivitou (zažívání, či přijímání umění, je aktivitou také, nejenom tvorba ve smyslu něčeho opravdu nového), která uchopuje naše vnitřní smysly, působí na ně a přetváří je. Změna, pohyb, dynamika, to jsou principy umění, to je alfou i omegou všech uměleckých děl, ale nejenom jich. I vnímání, zažívání umělecké krásy, byť je pociťována kýmkoliv a kdekoliv či v čemkoliv, je změnou. Svět, zvláště lidský život, by byl bez umění neúplný, a troufám si říci, nesnesitelný. Poznání bez umění by nebylo úplným poznáním (i když kdo si dovolí mluvit o poznání úplném), nebylo by ani fragmentem poznání, svět, který jsme si dokázali částečně uchopit díky pojmům a zkušenostem, ale také díky umění, by se rozpadl v cosi slzavého, v jakousi hmotu bez vnitřní radosti, bez reflexe. Umění je možností, otevřenou bránou každého jednotlivce, a záleží jen na něm, zda vůbec a jakým směrem vykročí. Cest umění existuje nespočetně, svoboda je hlavním principem, a poznání musí být svobodné. Náboženství tomuto kriteriu nevyhovuje. Není svobodným, jelikož postuluje svá dogmata a neumožňuje, nanejvýš velmi, velmi omezeně, svobodnou interpretaci, libovůli či dokonce svobodu. Zřejmě je to opravdu dar pro ty vyvolené. Ale "méně" je však někdy více.

Pavel Macků