Relativismus dvacátého století se rozšířil jako mor. Teze, podle které má každý svou pravdu je absolutně nesmyslná, neudržitelná a tudíž neobhájitelná. Nicméně stojí alespoň za pokus podpořit výrok, či dokonce opravdovou myšlenku, že každý má svou pravdu Tedy s chutí do toho, půl je hotovo:

Každý má jiný názor na danou konkrétní věc, každý se vyjádří jinak a - nikoli každý - je ochoten za svůj názor bojovat, objasňovat a snášet argumenty nejrůznějšího kalibru. Z takto vylíčeného obrazu jasně vyplývá představa, že každý máme tu svou malou pravdu, podle které si šlapeme to své pravdivé zelí po celý život. Každodenní potičky slovního charakteru, rozčílení střídající pocit uspokojení z toho, že jsme svého oponenta udolali, respektive přesvědčili, a on má teď stejnou pravdu jako my. Nejjednodušším příkladem relativity pravdy může posloužit časné letní ráno, kterým mnoho našich dní začíná. Vyšlo slunce, oči se otevřely, a ústa jednoho člověka pronesou tuto krásnou větu:"To je ale dneska krásně, že?", avšak chyba lávky! Dneska totiž vůbec pěkně být nemusí, protože ústa druhého nakrásně pronesou:"To bude zase nechutně horký a upatlaný den, fuj!" A to již nemá s krásou pranic společného. Každý z nich má svou pravdu. (Úmyslně opomíjím dalších tisíc a tři jiných variant výroků o konkrétním dni v roce - pravděpodobně v srpnu).

Pojmy používané k lepšímu uchopení každodenní reality nám slouží jen jako pouhý nástroj k dorozumívání, komunikaci, zkrátka k přežití. Bylo by zřejmě pošetilé trávit hodiny a snad i celý život nad debatami, zda je mrak nad naší hlavou modrý či modro - tyrkysový. Mrak by totiž mezitím odplul a my bychom zkončili tam, kde jsme ani nezačali. Naše praktické zaměření dobré pro fungování v každodenním životě nám jednoduše nedovoluje bazírovat na objektivní realitě a jí odpovídajícímu pojmu, bazírovat na pochopení a uchopení pravdy. Je proto přirozenější žít v rozmělněném světě rozmělněných slov, která jsou mnohdy natolik vágní, že absolutně neodpovídají našemu již natolik zkreslenému poznání. Stačí se někdy zaposlouchat, byť je to neslušné, do cizího dialogu, který se zdá být naprosto nesrozumitelný. Ale komunikující se domluví. A s námi neslušnými, co poslouchají, to není jinak. Závěr týkající se každodenního světa s východem a západem slunce je tedy jasný a pravdivý: není dobré hledat pravdu a zkoumat, zda to je právě ona, či pouze její stín. Naše životy jsou fungující aparáty zaměřené k maximálně pohodlnému setrvávání.

Pravda jako ontologická či gnoseologická kategorie je však již mnohem závažnější. Ale i v těchto "důležitějších" pravdách se lidé neshodnou. Bohem počínaje a vesmírem s neutriny konče. Toto však není otázka víry. Pravda a víra jsou neslučitelné. Pravda je a ve víru se věří, vírou vzniká víra, ale pravdou nevzniká nic. Pravda je. Všechno je pravda. Pravda, kterou my nikdy neuchopíme. Nepoznatelná, ale existující. Ovšem toto již hraničí s vírou. Tak je ta pravda vůbec nebo není? Máme každý tu svou pravdu?! Co když pravda není? Co je to pravda? Je to pravda? Je pravda, že je pravda?

A je to tady, opět jsme tam, kde jsme začali, relativismus a pravda. Vlastní začátek se rozplynul v další pravdě. Asi je potřeba změnit názor. Je to jasné.

Všichni jsme velicí lháři!

Pavel Macků