V každém životě, který je nám empiricky znám z tohoto nejlepšího z možných světů, od těch nejnižších forem až po ty nejvyšší - člověka, nejde při poznávání okolí, prostředí atd. o poznání pravdy, podstaty či něčeho podobného. Poznání každého živočicha, člověka tedy nevyjímaje, je zaměřeno na praktické poznání nezbytně nutných podmínek a pravidel, jejiž dodržování udrží konkrétního jedince existujícího v rámci celého druhu při životě.

Argumenty? Důvody? Tak za prvé je již velmi složité říci, co to pravda vlastně je, nicméně pracujme zde s pojmem pravdy jako pojmem charakterizující objektivně a reálně existující svět, ve kterém se pohybujeme a žijeme. Člověk, ani kterýkoli jiný živočich není schopen pochopit, natož uchopit, všechny podmínky nutné k jeho existenci, všechna pravidla a zákonitosti bez kterých by pobyt na této planetě nebyl možný. Ano, při akademickém i jiném zkoumání je lidstvo schopno dojít k jisté úrovni teoretického poznání, kdy se jaksi vymaní ze své miniaturnosti, ale rázem, stojí - li tváří v tvář denní skutečnosti a zkušenosti, na tyto poznatky, byť nejsou úplné, docela zapomíná. To, že se zde nezmiňuji o jiných živočiších, není hloupým antropocentrismem, nýbrž názor, že v případě tzv. nižších živočichů o poznání pravdy zřejmě mluvit nemůžeme. Avšak jak již bylo napsáno výše, i člověk, pán tvorstva, ona koruna moudrosti, je vybavena jen o něco málo lépe než ti nepáni a nekoruny. Zůstává otázkou, která varianta je vlastně lepší. Jistě, filozofové by se nikdy nevzdali svého práva a jakési přirozené touhy poznávat principy světa, všechny metafyzické jistoty či fyzikální zákony, nicméně je zřejmé, že drtivá většina lidí k tomuto přesvědčení nikdy nedojde. A žijí. Žijí v podstatě stejně tak jako ti, kteří zasvětili svůj život bádání, hloubání a troufám si říci trápení. Jelikož život s věčnými otázkami, nespokojeností, přesvědčením, že ono hledání není jen slepou uličkou s plachým výkřikem na konci, je v porovnání s blaženým životem většiny populace s úsměvem na rtech a neochvějné jistoty v mozku, takovým soukromým očistcem.

Jde především o přežití. Každý absolvent kurzu Ontologie byl již s tímto faktem seznámen. Jde jen o to uznat ho pravdivým. Jde tedy o pravdu nebo o přežití? Nevím, jestli řidiči tramvaje, inženýři, někteří filozofové, zkrátka lidé různých profesí, pohlaví, atd. hledají ve svém každodenním koexistování v obrovském společenství pravdu. Zřejmě nikoli, a byť jsou oné pravdě na hony vzdáleni, přesto dokážou žít. A mnohdy pohodlněji než ti, co se snaží pravdě přijít na kloub. Otázkou zůstává kvalita takového života, ale to není obsahem tohoto psaní.

Zkuste domorodým kmenům v Tanzánii říci, ať poznávají pravdu, o které jsme přesvědčeni. Skončíte u kůlu za vítězného pokřiku. Zkuste říci dětem s vodnatými břichy v Etiopii, jestli si myslí, že poznávají pravdu a proto žijí. Každá kultura poznává pravdu, každé etnikum je přesvědčeno o své neomylnosti. A pravda? Ta je životu lhostejná. On totiž bují a plyne dál slepě, s pravdou i bez ní. Na této planetě, a zřejmě nejenom na ní, totiž nejde o poznání pravdy, nýbrž o holé přežití. A pokud se pravda pozná, bude život ve své podstatě stejný, jako ve slepé nevědomosti každodenního lopocení.

Pavel Macků