Ten pocit známe snad všichni. Vzpomínka na něho pramení z naší zkušenosti. Jsme sami, jsme dovední, zruční a šikovní. A moc si přejeme někomu náš um, ať teoretický či praktický, předvést. (Ano, falešná skromnost je příšerná vlastnost, naštěstí se v případě ukazování dovedností u většiny lidí neprojevuje - drtivá většina se ráda pochlubí svými vědomostmi, manuální zručností, zkrátka čímkoli, o čem si myslí, že ovládá alespoň na dobré úrovni. Nutno podotknout, že jsou i takové případy, u kterých ono předvádění vlastního dovedného já hraničí se sprostým exhibicionismem, ale to již příliš odbočujeme od tématu.) Samota dává neomezené možnosti vyzkoušet si prakticky v podstatě cokoli. A mnohdy se to až s neuvěřitelnou lehkostí daří. O osudný kámen úrazu klopýtne náš úspěšný pokušitel až v momentě, kdy má předvést na chlup stejnou věc, kterou o samotě ovládá až s precizní dokonalostí, před nějakým pozorovatelem. Je jedno jestli závislým, či nezávislým. Situace se rázem promění. Ze sebejistého individua provádějícího určitým způsobem namáhavou činnost se stává roztřepaný chomáč nejistoty a nešikovnosti. Na závěr obrovského debaklu, který měl být demonstrací schopností, většinou zazní slova: "Kdybyste se na mě nedíval, tak by se mi to určitě povedlo!" A skutečně, mnohdy stačí, když se pozorovatel obrátí k nejistému klubku neštěstí zády, a již se dostavuje ztracená jistota a um.

Ovlivňuje tedy pozorující subjekt svůj objekt natolik, že se náhle změní jeho intelektuální, respektive manuální schopnosti, či je vztah subjektu a objektu v tomto případě jen záležitostí psychických stavů? Jistý je fakt, že přítomnost subjektu vždy a v každém případě naruší a změní chování objektu i s jeho momentální psychikou. Přítomnost subjektu musí být však pro objekt vědomá. Subjekt nemusí být zrovna neviditelný, ale mnohdy docela postačí jeho precizní úkryt. Objekt se potom chová jako bez přítomnosti subjektu, a ten se v mnoha případech nestačí divit. (Příkladem může sloužit manžel schovaný ve skříni pozorující svou ženu klíčovou dírkou namísto služební cesty do zahraničí.)

Jelikož žijeme v době moderních, (termín postmoderní je dávno mrtev), a ultra moderních technologií, je dobré poznamenat, že subjekt nemusí být ani z masa a kostí. I subjekt je dnes totiž nahraditelný pouhou malou černou skříňkou nesoucí název kamera. Ta často poslouží s vynaložením menší námahy jako důkladně vše pozorující subjekt, kterému neunikne zhola nic. Zapnutá kamera s širokoúhlým objektivem nainstalovaná v horním rohu pokoje udělá s chováním účastníků blíže neurčeného večírku opravdové divy. Jako další příklad mohou sloužit průmyslové kamery v supermarketech, či snad spíše upozornění návštěvníkům na jejich přítomnost. Již pouhé konstatování, že můžeme být pozorováni, změní chování mnoha lidí k nepoznání.

Vztah subjektu a objektu je každodenní zkušeností pro každého, který vyjde ze svého prázdného domu alespoň jedenkrát denně. V momentě, kdy je člověk uchvácen vírem ulice, začíná působit v obou rolích. Jako subjekt pozorující své okolí a zároveň jako pozorovaný, tedy objekt. Živá síť subjektů a objektů se tak tvoří, dovolím si říci globálně, determinující sebe sama a zároveň své okolí. Schizofrenická role subjektu působícího současně jako objekt je v dnešním světě doplněna neschizofrenní rolí absolutně nezávislých objektů v podobě kamer. Svět k zbláznění? Nikoli. Svět dobrých herců.

Jenom doufejme, abychom ze svých rolí nevypadávali příliš často a byli ještě zdatnějšími herci než jsme byli doposud. Každý z nás má však v ruce jeden veliký triumf: dokáže být sám.

Pavel Macků