Vědecká teorie je komplexem názorů, představ a myšlenek, které jsou zpravidla zaměřeny na vysvětlení určitého konkrétního jevu. Vědecká teorie je snad poprávu nazývána nejrozvinutější formou vědeckého poznání. Takováto teorie by měla podávat systematický a zobecněný obraz o zákonitostech a všech podstatných souvislostech té oblasti skutečnosti, která je jejím předmětem.

Teorie představující ideální reprodukci objektivní reality zřejmě nebyla dosud vybudována. Důkazem může posloužit neustálý kolotoč nových a nových systémů, zrod dalších a dalších teoretických poznatků, o kterých jejich tvůrci většinou tvrdí, že právě ony jsou ty pravdivé, ty skutečně objektivní. Čas je však věčným vítězem, a žádná teorie nebyla zatím natolik empiricky dokázána, aby nezačala být postupně napadána. Žádná teorie se nestala "objektivní teorií daného jevu" bez časového omezení. Byť platila krátce či déle, byla nahrazena teorií jinou, tvářící se v daný okamžik moudřeji a moderněji, nebo byla alespoň doplněna o nové teoretické poznatky, jednoduše řečeno, přirostla k ní další teorie. Dochází tedy v nekonečném lidském procesu budování více či méně smysluplných teorií k jejich nahrazování, nebo pozvolnému přirůstání?

Vezme - li nějaká teorie za své, není zpravidla smetena z vědeckého kolbiště jen nevyargumentovaným štěknutím do hlediště vážených pánů vědců, nýbrž je nabídnuta její alternativa. Ta je buď přijata s hlubokým uznáním, nebo je zatracena a stávající teorie tak posiluje své postavení a zároveň se dostává do širšího povědomí ještě širší nevědecké veřejnosti. Dojde - li však k případu číslo jedna, tzn. přijmutí nového pohledu, nového teoretického obrazu objektivní reality, mizí s výsměchem stará teorie z teoretického i praktického světa realit. Mnohdy však dochází k prapodivnému případu, kdy je stará teorie znevážena a je ukázána jako částečně nepravdivá, avšak ne natolik, aby nemohla být využita jako odrazový můstek pro teorii novou. Ta potom jakoby přiroste k teorii částečně špatné a staré. V konečném důsledku to však většinou vypadá jako přirůstání teorií než jejich faktické nahrazování. Kdyby byla každá teorie, která by se postupem času začala jevit jako nepravdivá, nahrazena teorií novou, začínalo by se na vědeckém poli neustále jako na zelené louce. A ono to tak zřejmě není. Málokterá teorie, je - li opravdu hodna býti nazývána teorií, se totiž ukáže jako absolutně mylná. Některé dílčí poznatky zůstávají tudíž platné, a proto logicky využitelné pro přirůstající teorii, která by zřejmě ani nevznikla bez nástinu problémů teorie staré.

Hegelovský princip popisující nejnovější systém jako syntézu všeho, co bylo před ním, tak zřejmě platí i pro vědecké teorie. I nejnovější a sebeoriginálnější vědecká teorie musí při postulování svých závěrů a poznatků vycházet z teoretického poznání, které bylo učiněno před ní, nechce - li působit jako teorie "vznášící se v neprobádaném vakuu."

Absolutně špatné teorie, které ve sledu dějinného vývoje teoretického vědeckého poznání vyjevily kromě nepravdivých úsudků i svou teoretickou neplatnost a tudíž nepoužitelnost, jsou nahrazovány teoriemi, které částečně vychází ze všech jiných, uznaných alespoň za minimálně pravdivé, než z těchto "černých ovcí" teoretických systémů. Ty zůstávají zapomenuty, v některých případech neuznány a vysmáty ústy pánů vědců. Autoři těchto teorií zesměšněni v očích vědecké obce, smutní a zahanbení.

Dlužno však na závěr podotknouti, že každá vědecká teorie, ať je definitivně nahrazena, vystřídána, či k ní přiroste nový teoretický systém, sehrála v dějinách teoretických koncepcích větší či menší úlohu a stála každého svého autora bezesporu mnoho námahy a úsilí. O to trpčí muselo být někdy rozpoznání "jiného" obrazu objektivní reality, natož uznání jeho pravdivosti. Žádná vědecká teorie, byť se zdá v dnešním vědecko - teoreticky "vyspělém" světě dávno nezajímavá a překonaná, by však neměla být s odstupem času vysmívána a totálně znevažována. Po bitvě je totiž každý vědec i nevědec, teoretik i praktik, generál.