PROČ CHCEME ZNÁT BUDOUCNOST?

Předvídání, respektive věštění bylo vždy opředeno tajemnem a posvátnem. Budoucnost se stala čímsi nanejvýš tajuplným, neproniknutelným a většinou i nepředvídatelným. Minulost, která je lehce analyzovatelná a lze se v jejím případě pouštět do jakýchkoli spekulací typu "kdyby se to bývalo nestalo..." je narozdíl od budoucnosti relativně uchopitelná. Budoucnost je však domněnkou, která se může stát s pokračující přítomností pouhopouhou lží k přežití, omylem či zkázonosnou ránou.

Předvídání budoucnosti se stalo magickou činností několika zasvěcených, avšak ve světě moderním je předvídání budoucnosti každodenní realitou. Neustálé prognózy, úvahy na téma blízkého vývoje některých jevů, zastrašování. Bez budoucnosti by bylo naše přítomné a současné žití jaksi beztvaré, bezbarvé a nezáživné. Budoucnost dává světlo naší přítomnosti, stimuluje a pohybuje námi dál. Tzv. bdělé snění není ničím jiným než plánováním budoucnosti, sněním o snad vyplněných plánech. Jaký by byl jediný den bez vědomí toho příštího, jaké by bylo naše počínání bez alespoň minimálního plánu do nejbližší budoucnosti? Zcela určitě jiné než je. Žádný závažnější životní krok není provázen slepým skokem do neznáma, budoucnost je tudíž všudypřítomná. Ozřejmňuje a dodává smyslu současnému počínání, byť může být nesmyslnou a zcestnou domněnkou. Nenaplní - li se námi předvídaná budoucnost, dochází i k jisté devalvaci minulosti, jelikož ta se stává zbytečnou a bezcennou, protože vedla do prázdna, nenapomohla utvoření budoucnosti. Budoucnost, alespoň tu nejbližší, si tak vlastně spoluvytváříme, spoluovlivňujeme a spoluformujeme. Spolu s čím, nebo kým? S osudem, Bohem, jsoucnem?

Znát, nebo tedy částečně předvídat budoucnost ano, spolurozhodovat o ní a ovlivňovat ji také ano, ale znát ji celou? Žít bez tajemství a nástrah nenaplánovaných životních kroků, vědět jak vše skončí? Proč chceme znát svou budoucnost? Proč? Chceme ji vůbec znát? Není lepší polozávoj budoucího něčeho nevědění?

Totální znalost nikoli jen své budoucnosti, ale budoucnosti globální by zřejmě vedla ke katastrofálnímu rozpadu všech dosud platných hodnot a pravidel. Každý jednotlivý život by se obrazně rozpadl v ostrovy deziluze a nejistoty. Byl by to nepěkný pohled pro mnoho jednotlivců, vždyť minulost i současnost jsou přesvědčivým důkazem. Vědomí bolesti a osobních údělů by nepřineslo do myšlení lidstva zřejmě nic pozitivního ve smyslu slepého přežívání na této planetě.

Na samotný závěr gnoseologického semestrového putování si dovolím uvést devatero přikázání: Svět není poznatelný, pokud poznatek nedokážeš sdělit, tak jako z náboženství neučiníš poznání a ve slušné společnosti nebudeš mluvit o některých věcech, za objektivní pravdu můžeš bojovat, ale mezi námi jsou bohužel tací, kteří se budou svým relativismem ohánět dál, ale ať je to jak chce - přesto jde "jen" o to přežití, i když i to přežívání může ovlivnit právě ten, kdo se na tebe zrovna dívá - a tak se ti to přežívání nemusí zrovna povést, co v mládí nasimuluješ, ve stáří rychle zapomeneš, na stávající teorie navážeš teorií novou, ale budoucnost si tím nepředpovíš, a vlastně děláš dobře.

Pavel Macků