Ontologie II

Aleš Mergental

Ph-Zu II, 917 855

Heidegger je lhář

Nechci a nebudu tvrdit o nikom, s kým jsem si aspoň jednou nepotřásl rukou, že je lhář. Nechci takto vystupovat ani proti Martinu Heideggerovi, i když s tím stiskem ruky je to už předem passé. I kdybych od něj přečetl vše a myslel si, že jsem to pochopil přesně, vždy se mohu a pravděpodobně budu mýlit. Tedy neříkám, že Heidegger je lhář, jen mě toto spojení dovedlo k pochybnosti.

Zaváhání a nahlodání se ozvalo, když mi děda řekl, že Heideggerovo (tedy i naše) Dasein má primární cíl starost o život, o jeho udržení. Jak tomuto jsoucnu může jít o jeho vlastní bytí (radši ani nezmiňuji bytí dalších, které bych mohl přidružit k těm lidem, co nechtějí žít sami), když svět kolem sebe využíváme ve finálním důsledku k sebedestrukci?! Zřejmě nelze vymezit, od které doby se udržujeme v sebeklamu akcelerujícím do nezvládnutelných rozměrů.

V těchto vědomě a snad i záměrně vytvořených situacích si přizpůsobujeme nitrosvětskost okolních zjevných věcí a ve své posedlosti požitkem a blahobytem už skoro nejsme schopni sebereflexe.A tak si sami nalháváme, že věci, které jsou nám nyní tak blízko, „po ruce“ a levné, naplňují naši „starost“. Jenže si v našich autech a supermarketech dostatečně neuvědomujeme (dost k činům přinejlepším radikálním ), že svět jen slepě spotřebně využíváme přesně podle nalinkovaných návodů od výrobce. Naše bytí tak není zainteresováno na svém bytí jako celku, ale jen na jeho reklamou nablýskané části.

Jestliže podle Heideggera my jako existence nějak rozumíme světu, nerozumím tedy (a asi ne jen já ), proč si jej, tedy i sebe, naše jsoucno, ničíme! Že bych tedy nebyl Heideggerovou existencí? Mohl bych bytí rozumět a naplňovat jej, ale muselo by dnes mít za cíl sebedestrukci.