Ontologie II

Aleš Mergental

Ph - Zu II, 917 855

 

Když teď “nemáš čas”, tak kdy?

 

Neboť žijeme ve společnosti, musíme se nějakým způsobem orientovat, spolupracovat s ostatními, abychom byli schopni přežít. Chtělo by se říci, že díky rozumu jsme si vytvořili roztodivné věci, postupy a normy, které nám pomáhají ( zdánlivě ) přežít (nebo také ne ). Jedním z těchto výdobytků je čas.

Abychom byli schopni efektivně společně např. pracovat, museli jsem usměrnit naše subjektivní prožívání, které jsme ohraničili námi zvolenými pravidly, odpozorovanými z jedné roviny našeho vnímání. Nějaký obecnější snad nadřazenější princip, jsme uviděli v kosmu, v pohybu jeho částic. Tak si velmi zjednodušeně zřejmě vznikl den, od něhož nebylo věru daleko k sekundě. Čas “náš čas” je tedy lidskou konvencí odvozenou z vesmírných potažmo zemských “zákonitostí ?”.

Pokud se budeme držet tohoto zdůvodnění počátku “našeho času”, není možné brát doslova dané spojení “nemám čas”. Nemohu přeci vlastnit konvenci, něco abstraktního snad až vykonstruovaného. A to už jsme u dalšího lidského vynálezu - u slova, věty, komunikace. Je jedno, jestli se zaměříme na komunikování s někým nebo pouze sami se sebou. Ideál vycházející z představy bezelstného, upřímného jednání, opřeného o pevnou vůli a jasné rozhodnutí, je ovšem tímto slovním spojením narušen. Pokaždé, když jej použijeme, začínáme klamat sebe nebo druhé, protože za ta dvě slova pohodlně schováme spoustu nepříjemného.

Snad společným znakem takových situací je maskování toho, že jsme se fakticky rozhodli jinak. Taková rozhodnutí jsou často zdůvodněním naší slabé vůle vytrvat na cestě k vytýčenému cíli, který se v průběhu stane vzdálenějším a nedostupnějším, než byl na počátku. Nepřiznání si této slabosti nemusí být jen vůči nám, ale často také vůči nám danému slibu. Vyhýbavým spojením “nemám čas” můžu zakrýt strach před upřímným odmítnutím schůzky, pozvání. Častým užíváním se z toho stává fráze, která pokud je určena vám, bolí až moc, když ji uslyšíte od domnělého přítele.

Když vám čtyřletý kluk, co ještě neumí poznávat hodiny, řekne: “Teď nemám čas, teď si hraju”, je jasné, že to nemá ze své hlavy. Je jasné, že si čas ještě nerozsekává na kousíčky a nepropočítává každou minutu. “Nemám čas”, protože ti starší doma, kterým věří ze všeho nejvíc ho odbijí odseknutím “nemám teďka na tebe čas, počkej”.

Dostali jsem se k důsledku toho, že “nemám čas” - čekáme, odkládáme, přesunujeme, opouštíme svá přání, promarňujeme. Kdy budeme “mít čas” na věci, které opravdu chceme, když ne teď?!