Ontologie II

Aleš Mergental

Ph - Zu II, 917 855

Labyrint svetru

Kauzalita se uplatní pouze tam, kam dohlédneme

Neustálé otázky "proč to tak bylo?", "proč to nebylo jinak?", "co bude za chvíli a co po ní?" provokují každého, kdo neprožívá svůj čas jen jako tunový balvan uprostřed horského potoka, kterého nezajímá proč, jak a jak dlouho mu ještě bude dravý proud polehoučku odebírat zrnka z jeho těla. Věřím, že porozumění zákonům kauzality je schopné aspirovat na nejžádanější přání nejen v dějinách lidstva.

Toto zásadní poznání se váže k individuální úrovni našeho poznávání, a tak funkčnost užití případného porozumění kauzalitě se váže právě k tomu, kam až jsme schopni dohlédnout. To znamená, jestli a jak jsme schopni předpovědět, zkonstruovat, užít naši i okolní budoucnost a minulost. Vytoužená vzdálenost a rozpětí jsou nekompromisně redukovány naší proměnlivou "oční" vadou.

Zdánlivě jednodiuché porozumění kauzalitě se může jevit poznání zákonů vyjevených v minulosti. V dějinách, ať vzdálených či blízkých, jsme ale vždy nuceni orientovat se podle předložených vypíchnutých výsledků. O závěrech, klimaxech jistých jevů, nejčastěji chronologicky zařazených.

Tady jen malou odbočku a to k podstatnému rysu kauzality - časovosti. Podmíněná následnost v sobě už předpokládá neodtržitelnou vazbu na čas, tedy nevratnost, neopakovatelnost. Takto neopakovatelný je tedy dějinami předkládaný řetěz se zamlženým a neuchopitelným začátkem i koncem.

Jako správný řetěz je sestaven z dílků navzájem sousledně propojených uvnitř volného prostoru ok. Tak vzniká vykonstruovaná část v omezené variabilitě vanechávající a propouštějící mnohé, co vede k novému oku, které ale přesto kovář-historik nenapojil, jen propojil. Řetěz s těmito kvalitami může ukout asi každý z nás a pokaždé bude jiný, ovšem stejně "pravdivý". Definitivně určit veškeré faktory dané kauzality se zdá zhola nemožné.

Pokud bychom chtěli převést kauzalitu tím, že bychom zúžili náš cíl na jedinou tenoučkou nitku, opomíjejíc a nerespetkujíc celý svetr kauzality, lhali bychom sami sobě a za chvíli by se námj namotané klubíčko zašmodrchalo. Nesmíme se zamilovat do jediné nitky a opěvovat jen její jedinečnou krásu, ale musíme se snažit na sebe nasoukat celý svetr.

Z mého plýtkého sklepa zkušeností je mi ale jasné, že ať se snažím sebevíc a sebelíp, zkonstruovat výčet možností blizoučké budoucnosti, navléct si přes hlavu ten huňáč, vždy se neomylně minu a vrazím hlavu do rukávu. Čím víc přicházím na to, že mé pokusy jsou marné, tím víc miluju člověkem asi nepoznatelné zákony "babičina" pletení.