Radim Bělohrad
gnoseologie
18.5.1997

 

Mysl a jazyk

 

Člověk má v mnoha smyslech poněkud výjimečné postavení ve světě. Je nelehké vyjmenovat všechny faktory, které jej takovým činí, ale ten, kterým se zabývá tato práce, lze vyjádřit následujícím způsobem: člověk, jako jediný známý tvor, disponuje jazykem vyjádřeným v artikulované řeči; člověk užívá jazyka, aby mohl komunikovat, vyjadřovat se o světě; jazyk z velké části vyplňuje lidský život; člověk žije ve dvou světech - ve světě reality a ve světě jazyka; jazyk se vyvíjí neplánovaným, živelným způsobem a takový vývoj způsobuje, že jazyk stále více vrůstá do našeho života, stává se neoddělitelnou součástí našeho myšlení a je stále obtížnější rozlišit, co je pravá realita a co jazyková realita. Úkolem této práce je analyzovat vztah mezi myslí a jazykem, způsob jakým tyto dvě unikátní lidské vlastnosti interagují, spolupracují, omezují se ap.

Jak již bylo zmíněno, člověk žije ve světě z velké části zprostředkovaně, v realitě, která je vytvořena jazykem. Tato jazyková realita je realitou umělou a její vztah k světu je nejasný. Můžeme si zkusit představit, jak by vypadal svět, kdyby zde nebyl jazyk, abychom si uvědomili tu zvláštní schopnost jazyka artikulovat skutečnost. Bez jazyka by svět byl pravděpodobně fyzicky stejný jako je dnes (snad by jen chyběla většina kulturních artefaktů, které vznikly právě díky tomu, že člověk má schopnost užívat své mysli a jazyka), ale v jistém smyslu by neexistovaly ani stromy, kopce, oblaka, řeky, údolí, vzdálenosti, výšky, malebné krajiny, nebezpečné močály atd. Bez jazyka by totiž existovala pouze jakási fyzikální skutečnost, která by nebyla žádným přirozeným způsobem strukturována a artikulována, byla by zde pouze “hmota”, která by se nevyznačovala vůbec žádnou vlastností, která by pouze existovala. (Použití výrazu hmota je zde zřejmě nepatřičné, neboť jde opět o predikování vlastnosti. Správně bychom neměli užít žádného výrazu.) Totiž jedině jazyk se vyznačuje schopností členit realitu, a tím ji v jistém smyslu vytvářet. Činí tak tím, že člověk pro potřeby komunikace vytváří výrazy, kterým dává určité významy, tedy to, k čemu jazykové výrazy vedou, jsou dohodou stanovené konkrétní entity, které jsou tím uměle vyčleňovány z reality, jenž je původně amorfní. Pak se stává určitý výsek reality stromem, jiný potokem a zase jiný oblakem. Člověk tedy “vytváří” realitu tím, že dává výrazům jazyka významy. Realita nezpracovaná jazykem, nepřeložená v mysli zůstává nestrukturovaná. Pokud nezpracováváme v mysli určitý objekt, nemůžeme o něm vypovídat žádné predikáty. Existuje-li někde neobydlený ostrov, který právě nevnímá někdo vybaven jazykem, a na něm roste v deštném pralese určitá květina, pak tato květina není žlutá, ani nijak jinak barevná. Ona to není ani květina, není ani v pralese a není ani na ostrově. “ŽLUTÁ”, “KVĚTINA”, “OSTROV”, “PRALES” je něco, co se nevyskytuje v realitě, ale co my přisuzujeme realitě pro naše potřeby.

Jazyk tedy artikuluje realitu, čímž nám umožňuje určitou orientaci ve světě. Jenže v době, kdy jazyk vznikl a po převážnou část jeho pokračujícího vývoje, jistě nebyly lidské snahy zaměřeny na teoretické poznání, nýbrž na to, aby mohly být uspokojeny naše nejzákladnější potřeby. Je proto možno se domnívat, že jazyková strukturace skutečnosti je velice hrubá a zevrubná a že jazyk je v porovnání s realitou velmi chudý. Při artikulaci skutečnosti dochází k tomu, že z reality uměle vydělujeme určité výseky a stanovujeme jejich hranice. Vzhledem k tomu, že takové hranice v realitě nenalézáme, dochází při artikulaci ke smazání všech přechodných fází a meziúseků, které pak jazyk nereflektuje. To lze dobře ilustrovat na příkladě barevného spektra a jazykových výrazů odpovídajících jednotlivým barvám. Barevné spektrum v sobě neobsahuje žádné hranice, které by indikovaly, kde končí jedna barva a začíná druhá. Je to zase pouze určitá fyzikální skutečnost, amorfní kontinuum, ke kterému přistupuje mysl a za pomoci jazyka jej artikuluje. Ovšem tím, že my označíme určitý výsek tohoto kontinua jako červenou barvu, jiný jako růžovou a další jako oranžovou, se dopouštíme toho, že smazáváme vše to, co se nalézá mezi tímto naším rozdělením.

Nyní se dostáváme k otázce, zda zákony, dle kterých se řídí náš jazyk a které se živelným způsobem vyvinuly v průběhu několika tisíciletí, mohou mít určitý vliv na to, jakým způsobem chápeme a artikulujeme skutečnost. Existuje celá řada názorů týkajících se této problematiky. Jedním z těch poněkud extrémních je názor, který vyjádřil ve 20. a 30. letech tohoto století americký antropolingvista Benjamin Lee Whorf. Whorf také vychází z předpokladu, že jazyk strukturuje skutečnost. Domnívá se ovšem, že struktura skutečnosti pak závisí na jazyce a gramatice, kterou určitá společnost používá. Vztah jazyka a reality bychom pak mohli přiblížit jako vztah mezi určitou krajinou a mapami, na nichž jsou postupně vyznačena místa ve vztahu k jejich praktickému použití. Něco jiného pak bude vyznačovat mapa hradů a zámků a něco jiného mapa vodních toků. Whorf se tedy domnívá, že hranice, kterými strukturujeme skutečnost, lze vést různými směry, v závislosti na tom, jaký jazyk používáme. Pak nelze rozlišovat mezi lepším a horším chápáním světa, neboť každý jazyk vzniká z praktických potřeb dané komunity, a tudíž i obraz světa, který je takovým jazykem vytvořen, je poplatný pouze jejím potřebám. Whorf se dlouho zabýval indiánskými jazyky, zvláště jazykem hopi a navaho, a předkládá důkladnou evidenci pro svá tvrzení. Na počátku tohoto století bylo obecně přijímáno, že naše koncepce času a prostoru jsou univerzální, tzn. že všechny myslící bytosti je chápou stejně. Studiem jazyka hopi Whorf dokazuje, že: “hopi neobsahuje žádné výrazy, které by označovaly to, čemu my říkáme čas, nebo minulost, přítomnost, budoucnost, nebo probíhání či trvání, a z chápání prostoru vylučuje jakýmkoliv způsobem časovou dimenzi.” Hopiové tedy nemají pojem času jako rovnoměrně plynoucího kontinua, ve kterém vše probíhá z budoucnosti přes přítomnost až do minulosti. Čas tedy mizí a chápání prostoru není v ničem podobné naší intuici kodifikované v klasické mechanice, tedy jako něco homogenního, bezčasového a absolutního. Místo toho rozděluje hopi skutečnost jiným způsobem, který je z jistých důvodů pro Hopie stejně funkční, jako je ten náš pro nás. Newtonovské formy času a prostoru jsou nahrazeny formami objektivity a subjektivity:

“Objektivní zahrnuje vše, co je nebo kdy bylo přístupno smyslům, te- dy fyzický svět, aniž by Hopiové rozlišovali mezi minulostí a přítom- ností, přičemž ale do této kategorie nespadá to, co bychom my na- zvali budoucnost. Subjektivní zahrnuje nerozlišitelně budoucnost a mentální procesy, intelekt a emoce, tedy vše, co existuje ve vědomí nejen člověka, ale i zvířat, rostlin, věcí, přírody a celého kosmu.”

Objektivní nazývá Whorf také manifestací. Všechno spěje od subjektivního k objektivnímu, všechno je nakonec manifestováno, ovšem tyto procesy, ač jsou dynamické, se nedějí v čase. Události se k nám nepřibližují z budoucnosti, ale jsou neustále s námi v mentální, subjektivní formě.

Whorf tedy tvrdí, že světonázor a metafyzika určité společnosti vychází z hlubokých kulturních kořenů a z dynamického, živelného vývoje jazyka, který daná společnost užívá a který se vytváří spolu s kulturou podle potřeb a jako reakce na prostředí, ve kterém se ta společnost nachází. Pak tedy každý jazyk ztělesňuje určitý pohled na svět.

Tento přístup je znám ve vědě jako relativismus. Nedá se říci, že by to byl myšlenkový směr, který je dávno překonán. Naopak. I dnes existují vědci, kteří jsou přesvědčeni o tvrzeních, která jsou ještě extrémnější než Whorfova. V moderní filozofii mysli se vyskytuje jistá skupina myslitelů, kteří, ač netvoří žádné konkrétní seskupení s vlastním programem, jsou nazývání Noví mysteriáni. Jejich snahou je dokázat, že ve skutečnosti každý člověk ztělesňuje určitý pohled na svět, který je více nebo méně rozdílný od pohledu ostatních. Lidské vědomí je něco tak unikátního a individuálního, že my nikdy nebudeme schopni do něj proniknout. Jediné vědomí, které je nám otevřeno je to naše, ale to, co probíhá ve vědomích jiných lidí, je nám naprosto cizí. Ať už jde jen o jejich pocity a stavy, nebo také o jejich celkový světonázor, nikdy nebudeme schopni jim porozumět. Lze namítnout, že my přece rozumíme druhým, když nám sdělí své pocity, chápeme, co znamená např. cítit bolest. Ale my vždy dokážeme pochopit jen to, co se děje s námi, když cítíme bolest, a proto se domníváme, že rozumíme. Nikdy ovšem nemůžeme odhalit, co to znamená pro někoho jiného, když cítí bolest. Jazyk nás v tomto případě klame. Domníváme se, že rozumíme tomu, co se skrývá za výrazy, které používáme, ovšem ve skutečnosti se pohybujeme jen v oblasti jazykové reality, do které se rodíme a kterou se učíme, když zjišťujeme významy výrazů. Pravá skutečnost nám uniká. Je to něco, co se skrývá za výrazy, ale co samo není vyslovitelné. Skutečnost lze poznat jen neverbálně, mimolingvisticky a takové neverbální poznání je naprosto individuální a opět nesdělitelné. Tedy každý z nás má vlastní pohled na svět a nejsme schopni pochopit, jaký opravdu je světonázor jiných lidí.

K otázce, jak jazyk ovlivňuje naše myšlení, se můžeme stavět také z jiného pohledu. Přístup, který je v opozici k relativismu, se nazývá univerzalismus. Myslitelé, kteří představují tento směr tvrdí, že naše chápání světa je v podstatě stejné, neboť existují tzv. univerzálie. S univerzalismem přicházejí antropolingvisté Berlin a Kay, kteří provedli zajímavý empirický výzkum v oblasti terminologie barev. Právě na výrazech označujících barvy lze snadno ilustrovat, co jsou to univerzálie.

Jak již bylo uvedeno, barevné spektrum je kontinuum, které není vnitřně rozděleno na jednotlivé barvy tak, jak je vidíme my. Každý jazyk artikuluje toto barevné kontinuum svým způsobem, podle toho, které odstíny barev jsou v daném prostředí důležité pro uspokojování potřeb dané jazykové skupiny. Notoricky známé jsou příklady stovky pojmů označujících bílou barvu v jazykové skupině Eskymáků a několik desítek pojmů pro zelenou barvu u jihoamerických Indiánů. Berlin a Kay ve svém rozsáhlém výzkumu, který zahrnoval asi sto jazyků světa, ovšem ukázali, že v této pojmové diverzitě můžeme vystopovat určitou obecnou strukturu. Takto byla odhalena určitá ideální kombinace 11 barev, z nichž každý jazyk čerpá pro svou potřebu minimálně dvě. Tyto barvy jsou navíc uspořádány do následující struktury:

černá < červená < zelená < modrá < hnědá < fialová

bílá žlutá růžová

oranžová

šedá

Tyto kategorie jsou setříděny podle striktních pravidel. Jestliže jazyk obsahuje určitou kategorii barvy, pak musí obsahovat také všechny ty, které jí v tabulce předcházejí. Má-li některý jazyk výraz pro červenou barvu, pak má také pro černou a bílou. Má-li výraz pro modrou, pak má také výrazy pro zelenou, žlutou, červenou, černou a bílou. I když barevné spektrum je v různých jazycích strukturováno jinak, v žádném případě zde nemůže existovat kontradikce mezi tím, co vypovídají o barvách různé jazyky. To vyplývá také z faktu, že pojmy pro barvy u jazyka, který jich má méně, jsou obvykle širší , než pojmy jazyka, který jich má více. Například angličtina rozlišuje všech jedenáct základních typů barev, ale filipínský jazyk hanunóo si vystačí se čtyřmi, které ovšem zahrnují jako nerozlišené to, co bychom v našich jazycích podřadili pod různé kategorie:

- (ma)biru = černá, tmavé odstíny,

- (ma)lagti = bílá, světlé odstíny,

- (ma)rara = červená, oranžová,

- (ma)latuy = světle zelená, žlutá, světle hnědá.

Univerzálie pochopitelně existují nejen v oblasti terminologie barev. Berlin a Kay se zmiňují také o oblasti příbuzenských vztahů, pohlaví a univerzálie patrně existují i ve všech ostatních oblastech, kterých se dotýká naše mysl a jazyk.

Nyní se ovšem dostáváme k důležité otázce, a to jakým způsobem zdůvodnit universalismus. Jak je možné, že naše individuální vědomí vnímají svět v podstatě stejně? Možných odpovědí je nasnadě hned několik. Nejzákladnější z nich a zároveň také nejproblematičtější je, že svět je prostě takový, tj. univerzálie existují v samotné realitě. Množství úvah o jazyce a celá tato práce staví na tvrzení zcela opačném, totiž že svět takový není, že svět je nestrukturovaný do té doby, než k němu přistoupí mysl a jazyk. Při podrobnějším zamyšlení nad tímto problémem můžeme dospět k určitému kompromisu. Protože člověk je relativně pozdním produktem vesmírné evoluce, jeho mysl se vyvinula již do “hotového” světa. Člověk tento svět nevytvořil, ale přišel do něj. V tomto případě bychom mohli uznat, že si jej člověk strukturuje až svým vědomím a že příroda je původně nerozčleněné kontinuum. Ovšem když se dostáváme na pole kultury, přestává toto tvrzení platit. Ke kulturnímu světu nepřistupujeme jako k přírodě, neboť každý jednotlivý kulturní produkt je dílem člověka. To znamená, že každý takový produkt je při výrobě intelektuálně předjímán. K jeho výrobě nás vede potřeba a ta nám dává určitou představu, jak bude tento výrobek vypadat. Nejprve je zde mysl a jazyk a pak přichází produkt. Protože kulturní artefakty uměle včleňujeme do přírody, tak známe jejich přesné hranice. V přírodě samotné přesné hranice neexistují. Proto odpověď “svět je prostě takový” můžeme pro oblast přírody odmítnout a pro oblast kultury přijmout.

Druhé zdůvodnění universalismu by mohlo být nasledující: struktura myslí všech lidí je v podstatě stejná. Zatímco přístup zdůrazňující strukturovanost přírody vychází z aristotelské tradice, tento přístup je charakteristický pro následovníky karteziánství. Člověk je jeden z mnoha biologických druhů. Jeho mozek se vytvářel zároveň s hledáním nejvýhodnější adaptace na prostředí, ve kterém žijeme. Protože jsme jeden biologický druh, fyziologická výbava každého jedince je stejná, až na malé individuální genetické odchylky. Jestliže přijmeme předpoklad, že náš mozek není dokonalý, pak existuje určitá konečná množina možných způsobů interpretace světa a naše dosavadní názory jsou její podmnožinou. Zároveň pak ale existuje oblast, za kterou nás náš mozek nepustí. Je zřejmé, že máme vážný důvod se domnívat, že takto naše poznání nebude nikdy úplné. Druhá možná odpověď nám tedy říká, že univerzálie neexistují v přírodě, ale v naší mysli, tj. procedury, které provádí náš mozek při interpretaci světa, jsou kódovány v naší genetické informaci.

Další možné vysvětlení existence univerzálií je, že kulturní potřeby všech lidí jsou v podstatě stejné. Opět můžeme vyjít z faktu, že člověk je jeden biologický druh, který žije v jednom fyzickém a biologickém prostředí našeho vesmíru a planety. Jen některé vzorce vnímání a chování jsou nezbytně důležité pro přežití člověka v tomto světě. V tomto případě by tedy šlo o univerzálie na poli potřeb člověka.

Mohli bychom se také domnívat, že jazyky světa mají společný původ. Jejich historický vývoj je relativně krátký, a proto zůstávají značné podobnosti v pohledu na svět, který nám zprostředkovávají. Tento fakt ještě umocňuje skutečnost, že v moderním světě dochází ke stále většímu styku různých kultur a kulturní monopolizaci ze strany Západu.

Tak jako relativismus je i universalismus směr, který má i dnes své důležité zastánce. Jedním z velmi vlivných myslitelů moderní doby je americký lingvista Noam Chomsky. Chomsky rozvíjí výše zmíněnou karteziánskou racionalistickou tradici, tedy klade důraz na existenci univerzálií v lidské mysli, spíše než v objektivní realitě. Část Chomského výzkumů je věnována problematice osvojování si jazyka u dětí. Jejich prostřednictvím vystupuje proti tradičnímu empirickému předpokladu, že člověk se rodí s naprosto čistou myslí a veškeré poznání přichází až se smyslovou zkušeností. Možnost empirického poznání předpokládá podle Chomského kognitivní rámec, který každému člověku vrozený, neboť je to část našeho zděděného mentálního aparátu specifického pro lidský rod: “...studiem jazyka můžeme objevit abstraktní zákony, které řídí jeho strukturu a použití, zákony, které jsou univerzální z biologické nutnosti, nikoliv pouze z historické nahodilosti, které jsou odvozeny z mentálních vlastností lidského druhu.” Chomsky tvrdí, že z empirických pozic by bylo nemožné vysvětlit, jak se může dítě tak brzy naučit manipulovat s takovou obrovskou komplexitou jazyka, aniž by mělo nějaké předpoklady ve formě určité specifické kapacity pro učení se jazyku:

“Lidský jazyk je systém pozoruhodné komplexity. Poznat a naučit se lidský jazyk by byl velmi výjimečný intelektuální výkon pro tvora, který by nebyl předem vybaven pro provádění takové činnosti. Běžné dítě si osvojí jazyk za relativně krátkou dobu a bez jakékoli specifické přípravy. Může bez velkého úsilí užívat spletité struktury pravidel a řídících principů, aby sdělil své myšlenky a pocity ostatním, a přitom vytváří zcela nové ideje, jemná rozlišení a úsudky. Pro vědomou my- sl, která by nebyla vybavena pro tento účel, zůstává ne dosažitelné re- konstruovat a obsáhnout to, co dítě provádí intuitivně a s minimálním úsilím.”

Vrátíme-li se nyní k problému interpretace reality, Chomského teorie potvrzuje, že náš mozek sám udává hranice našeho poznání. Naše představy a přesvědčení o povaze světa jsou nutně neúplné ve srovnání se samotnou povahou světa, neboť tyto představy jsou pouze takové, které je naše vědomí jako biologická struktura schopno produkovat. Tím je také předurčena množina možných interpretací světa, které jsme schopni při dané struktuře našeho mozku vytvořit.

Problémy, kterých se dotýká tato práce, tedy problémy vztahu jazyka k realitě a mysli, vyvolávají jednu otázku praktického charakteru. Již po několik tisíciletí se snažili lidé vybudovat jednotný a systematický obraz světa a neustále byli více či méně přesvědčeni, že je tento úkol uskutečnitelný. Moderní filozofie ovšem zdůrazňuje:

“pluralitní charakter skutečnosti po stránce ontologické a v otázkách gnoseologických klade do popředí dialogický charakter poznání, jež je výsledkem konsensu určité pospolitosti.... V této souvislosti pak odmítá představu, že jazyk představuje adekvátní prostředek zobra- zení objektivní reality, jejíž poznání je proto možné právě na podkla- dě jazykové analýzy. Proti úsilí scientismu o systematické postižení světa jak cestou přírodních věd, tak i pomocí prostředků formální lo- giky staví tezi o historickém přístupu k realitě, který by respektoval její pluralitní charakter, stejně jako svébytnost a pluralitu kultur, ne- postižitelnou nějakým základním, neutrálním jazykem vědy.”

Je zřejmé, že z pozic relativismu není možno usilovat o systematickou teorii světa. Z pozice univerzalismu bychom mohli o jednotné vědě uvažovat, ale přijmeme-li předpoklad, že náš kognitivní aparát je příliš nedokonalý a naše interpretace světa je tak vždy neúplná, zůstává nám otázka, k čemu je nám věda, která nám poskytuje obraz skutečnosti, který nemusí nutně korespondovat s touto skutečností. Pro dnešní vědu se zdá být důležité si uvědomit tento fakt a smířit se s tím, že jakákoliv interpretace světa bude vždy jen z pohledu člověka. Nicméně ani tento fakt by neměl vědce odradit od snahy dosáhnout úplného poznání v rámci lidských možností.

Užitá literatura:

-Berlin, Kay, The Basic Color Terms

-Hroch, J., Problém rozumění a postanalytická filozofie, Brno 1996.

-Chomsky, N., Reflections on Language, London 1976.

-Whorf, B.L., Language, Thought & Reality, Cambridge, Massachusetts 1971.