Náhoda a nahodilost

“Jev považujeme za nahodilý, je-li v daných podmínkách možné uskutečnění tohoto jevu a současně je možné i uskutečnění jevu opačného (doplňkového)…”

Pokud se při sledování pojmu náhoda a nahodilost poohlédneme trochu do historie, zjistíme, že oblasti pravděpodobnosti a statistiky do poloviny 17. století vůbec neexistovaly, a když se objevily jako součást matematiky, byly inspirovány úvahami o problémech hazardních hráčů, o kostkách, kartách a jiných hazardních hrách.

Takovéto hry se však pěstovaly po tisíciletí, a hrály se ve starém Egyptě, Řecku, Římě a dalších starověkých civilizacích. Otázkou je, proč studium pravděpodobnosti – kvantifikace náhody, nezačalo v těchto kulturách stejně jako geometrie, aritmetika, algebra a další disciplíny. Lidé si byli vědomi těchto nepředvídatelností které bychom mohli nazvat nahodilostmi a jasně je odlišovali, nestudovali je však jako součásti věd, nýbrž spíše užívali tohoto odlišení, aby zavrhli, co se jim nejevilo jako zákonité a hodné vědeckého studia.

Někdy mělo toto ignorování spojitost s náboženským přesvědčením, kdy nahodilé jevy jako bylo například metání losem, se považovaly za způsob přímé komunikace s Bohem (nebo bohy) a hlavní snahou bylo nalézt informaci, která je přístupná pouze Bohu. Jindy byla nahodilost spojována s chaosem a temnotou.

Přesto probíhala názorová výměna o tomto problému. Například Stoikové se běžně domnívali že náhoda je pouze výsledkem lidského nazírání, omezeného neznalostí daných, ale nám skrytých příčin věcí.

Když Newton prováděl svá pozorování, byl mimo jiné zaujat speciálním uspořádáním sluneční soustavy a uvědomoval si, že je pouhým působením přírodních sil vysvětlit nedovede. Takovéto tázání povzbuzovalo studie o pravděpodobnosti toho, že se tento stav vytvořil náhodou ( například Abraham de Moivre , si v díle Učení o náhodách kladl za cíl poskytnout metodu výpočtu vlivu náhody).

Byl to až Laplace, kdo vysvětlil všechny známé pohyby ve sluneční soustavě Newtonovými zákony pohybu a gravitace. Odstranil tak nutnost, aby Bůh zasahoval periodickými opravami pohybů, jak to navrhoval Newton. Takto tedy byly vysvětleny pohyby, ovšem speciální uspořádání sluneční soustavy zůstalo nevysvětleno.

S velmi vděčnými vysvětleními přicházela pro své stoupence takzvaná přirozená teologie, která se dělila na dva směry, z nichž jeden tvrdí, že univerzalita a matematická preciznost zákonů přírody sama vypovídá o autorovi těchto zákonů. Druhý směr pro svůj teologický důkaz argumentoval adaptacemi zjevenými v přírodě (například dokonalé uzpůsobení lidského oka, ruky ..etc.)

Do této doby tak byla nahodilost vesměs nahlížena jen jako protiklad záměru, který uskutečňuje Boží ruka. Později poskytla obecné vysvětlení pro vynalézavost přírody – tzv. porušené symetrie – Darwinovská teorie.

Ve všech těchto řešeních, je ale patrný antropocentrický přístup.

Zabýváme-li se však například problémem stavby vesmíru ve velkém měřítku, je mnohem těžší vytyčit hranici mezi tím, co může a co nemůže být vysvětleno. Také jestliže jev –porušení symetrie- zavádí do vývoje vesmíru zásadně náhodný prvek, mění se otázka toho, co považovat za nutné a co za nahodilé.

Například v kosmologii dosud nevíme, které aspekty stavby vesmíru ve velkém měřítku připsat podstatným stránkám zákonů přírody a které náhodným projevům oněch zákonů, jejichž základní symetrie byla porušena.

To jest základní rozdíl, protože je-li nějaká vlastnost vesmíru důsledkem zákonů, či dokonce počátečních podmínek, pak je ji třeba považovat za nutnou vlastnost vesmíru, který nemohl být jiný. Jestliže je však vlastnost následkem porušení symetrie, pak jiná být mohla. Máme ji tedy považovat za klíčový indikátor stavby přírody?

To by možná mohlo evokovat otázku, zda stojíce uvnitř této soustavy, můžeme vůbec rozeznat co je ve své podstatě nutné a co nahodilé?

John D. Barrow upozorňuje, že nepozorujeme zákony přírody, nýbrž pozorujeme jejich projevy. Kdybychom tyto zákony přirovnali k matematickým rovnicím, můžeme říci, že vidíme pouze výsledky rovnic, nikoli rovnice samotné. Říká, že projevy jsou mnohem rafinovanější, než zákony.

Rád bych uvedl ještě jeden příklad, a to nerovnováhu mezi látkou a antilátkou, která se ve vesmíru mění od jedné oblasti ke druhé. Proto existují místa s nepatrnou nerovnováhou, že téměř vše anihiluje a nevytvoří se podmínky pro vývoj a udržení života. Pouze v těch oblastech, kde se rovnováha pohybuje v přijatelných mezích (jednou takovou oblastí je i náš vesmír), tam se mohou vyvinout pozorovatelé.

Ovšem pro tyto pozorovatele (pro nás) není možné najít vysvětlení nerovnováhy mezi látkou a antilátkou v samotných zákonech přírody, ba ani v počátečních podmínkách. Barrow tvrdí, že zde žádné vysvětlení konvenčního vědeckého druhu není. Věci mohly dopadnout všemi možnými způsoby.

Těmito příklady jsem chtěl ukázat na různorodost pohledu a vnímání procesu nahodilosti a na nemožnost vytváření z něho nějaký ontologický statusu náhody.

Na závěr bych chtěl předložit velice zajímavou teorii tzv. bootstrap. Jejím autorem je Geoffrey Chew.

Ten považuje vesmír za dynamickou síť vzájemně spjatých událostí, žádná z vlastností jakékoliv části této sítě není základní, všechny vyplývají z vlastností ostatních částí a strukturu celé sítě určuje celková pevnost jejich vzájemných vztahů.

Daniel Ryšávka

Použitá literatura:

John D. Barrow: Teorie všeho

James Gleick:Chaos

Fritjof Capra:Tao fyziky

Stručný filosofický slovník – nakl. Svoboda, Praha