Hmota je/není jen pojem
Má vůbec smysl vyjadřovat se k tomu, jestli hmota je jen pojem či nikoliv? Jak to můžu vědět? Hmota mi nějak připadá, nějak ji vnímám a podle toho si utvářím názor na to, jaká je, respektive jak se mi jeví. Otázky týkající se hmoty můžeme najít v celých dějinách, je to jedno z ústředních témat filosofie vůbec. Tímto problémem se filosofové (a nejen oni) zabývají již několik století. Každý z nich tvrdí něco jiného, každý si taky svůj názor dokáže pečlivě odůvodnit a v podstatě záleží jen na tom, komu uvěříme, která argumentace nám připadá nejlepší. Pro materialismus je hmota synonymem a základním principem skutečnosti. Veškeré duchovno je odvozené, pokud je jeho existence vůbec uznána (francouzský materialismus). Idealisté považují za primární duchovní složku a hmotu za druhotnou, v některých případech je hmota považována za původce zla, za něco opovrženíhodného.
A kdo má tedy pravdu? Který z „učených“ podchytil podstatu problému a vydal se po té „správné“ cestě? Existuje vůbec nějaká ta správnás cesta? Jsme lidé a veškeré naše výpovědi jsou zase jen lidskými. Nic objektivně platného nelze říct, protože to je jen naše lidské postižení reality. Ale s tím asi nic nenaděláme, ze svého lidství se jaksi vymanit nemůžeme - zatím. Jediné, co můžeme, je uvědomovat si tuto omezenost, subjektivnost našich výpovědí, ale toto uvědomění jim na objektivnosti nic nepřidá. Abych tedy odpověděl na otázku, kterou jsem si na začátku položil. Má tedy smysl vyjadřovat se k tomu, jestli je hmota jen pojmem či nikoliv? Ta otázka je položena špatně. Vyjadřovat se určitě smysl má. Já prostě nevím, jestli hmota je nebo není jen pojem.
Malý úryvek k tématu od mého oblíbence F. Gellnera:
Pomalu v revolver se ztrácí víra...
Pomalu v revolver se ztrácí víra Věčně jsme byli, věčně taky budem,
a o důvěru přichází též jed. z ducha jak hmoty nic se neztratí.
Sešlostí věkem nejlépe se zmírá, Je to jen marná honba za přeludem
líp ještě sešlostí svých mladých let. v smrti své vykoupení hledati.
Neznámá věčnost za člověkem leží Za námi věčnost, před námi věčnost,
a marná zvědavost je škol a sekt. bezpočtukrát se vrátí tentýž děj.
Před pohledem ji úzkostlivě střeží Komu mám za to projevit svou vděčnost?
nízký a úzký lidský intelekt. Pánbůh má štěstí, nevěřím-li v něj!