Vlastik Nečas;

Ph-Zu; o. č. 926 463

Proč je marné honit bycha?

 

Zatímco my si tady bytujeme, tak bych si někde v klidu bychuje a to se někomu nemusí líbit. Pokusím se nastínit různé možnosti, jak bycha vytrhnout z poklidného bychování a v ideálním případě ho čapnout za pačesy.

Při honbě bycha záleží na tom, kdo dokáže vyvinout větší rychlost. Pro lepší orientaci si rychlost bycha označíme vb a rychlost honitele vh. Pokud je rychlost vb větší než rychlost vh, znamená to, že je marné bycha honit. Moudro by pak znělo: rychleji se pohybujícího bycha nelze dohnat. V tomto případě se nabízejí dvě možnosti:

zpomalit bycha

zrychlit honitele

Další možnost je, že se bych pohybuje stejnou rychlostí jako honitel ( tedy vb=vh), ale má náskok. V tomto případě ho také nelze dohnat. Řešení jsou stejné jako u předchozího případu:
a) zrychlit honitele

b) zpomalit bycha

Existuje ještě jedna varianta. Bych je pomalejší (vb<vh), a to znamená, že ho doženeme. Pokud je však rychlost vh jen nepatrně větší, může se stát, že než bycha doženeme, tak umřeme. V takovém případě se honba může stát záležitostí rituálně předávanou z otců na syny. Potom by moudro znělo: Bycha není marné honit, ale trvá to dost dlouho, někdy i několik generací.

U všech případů musíme ovšem počítat s bychovou rychlostí jako s konstantní veličinou.

Další možností je bychovi nadběhnout. Vzhledem k tomu, že nám bych uniká v čase, je adekvátním řešením časoprostorová díra. Toto řešení považuji za nejjednodušší ze všech, neboť ho doporučují 4 z 5 astrofyziků. Postup si představuji asi takto: najdeme si přiměřenou časoprostorovou díru, ne moc velkou, aby jsme se v ní neztratili, ale zase ne moc malou, která by tlačila. Důležité je, aby námi vybraná díra byla měla kruhový půdorys, je to tak lepší. Časoprostorovou dírou s hranatým půdorysem se bychovi nadbíhá hůř.

Dejme tomu, že jsme tedy bychovi nadběhli. Může se ovšem stát, že svého bycha nepoznáme. Bych totiž může během honitby metamorfovat. Jelikož bycha ještě nikdo nechytil, nelze s jistotou určit jeho příští podobu. Bych může být pokaždé jiný. Kdyby se nám přeci jen podařilo bycha dohnat, stejně by to už nebyl ten bych, který nám utekl. Naše motto by tedy mohlo znít takto: Nikdy nechytneš stejného bycha dvakrát.

Říká se, že je marné bycha honit, ale to jen kvůli tomu, že ho ještě nikdo nedohnal. To, že se nikomu nepodařilo bycha dohnat, však neznamená, že to apriori nelze. Třeba si celá věc od nás žádá jen trochu víc trpělivosti.

Jak je vidět, problém honby za bychem je natolik komplikovaný, že by možná bylo lepší bycha nechat bychovat a vůbec se za ním nehonit.