Je Heiddeger lhář?
Téma na zpracovaní seminární práce má formu otázky, která by asi měla být v textu zodpovězena. Otázky tohoto typu se nazývají v gramatické výstavbě jazyka zjištovací a jejich hlavnim rysem je, ze si svojí podstatou vyžadují odpověď buď ano, či ne. Taková odpověď zcela završuje logickou výstavbu předání inormace.
Ovšem převést toto schéma do jiné struktury předavaní informací může být zavádějící. Zde na takovou otázku nejde totiž takto jednoznačně logicky odpovědět. A to je příklad otázky – Je Heidegger lhář? Jestli nejde určit správné znění odpovědi, otázka ztrácí z tohoto pohledu význam.
První tedy, co musim udělat, abych dostal řešení, je definovat lháře. Je to ten, který dá pravdivostní hodnotě 1 hodnotu 0 ( vědomě ci nevědomě ). Ale toto přerozdělovaní hodnot může probíhat v prostředí, kde všechny pravdivostní hodnoty znám, abych mohl určit pravdu a nepravdu, a případne poznal omyl. Ale jestli všechny hodnoty znám, tak proč bych se měl tázat,kde je pravda.Otazka by byla zbytečná, protože ptát bych se tak potom nemusel. To znamená, že neznám-li prostředí odpovědi, tak moje odpověď nemá přesnou směrodatnou hodnotu, nýbrž se stáva spekulací.
Tak z logického hlediska vyplývá problematičnost takové otázky. Ale hlavní problém otázky podle mě tkví v jejím smyslu. Myslím si, že lhaní ( čili logicky princip ) na jedné straně a Heideggerova metafyzika na straně druhé nejdou dohromady. Metafyzika pracuje s mnohovrstevnou skutečností, kde logické analyzování může hrát až sekundarní úlohu. U Heideggera může jít o pocit, vcítění se, intuici a logika nemusí postihnout tyto vrstvy.Některý člověk se toho může “dotknout” pocitově a druhý se to snaží obsáhnout logikou, ale každý z nich ví , že má pravdu.Logika ma určité hranice, za které se nemůže dostat.Ale nikdo nedokáže určit , kde maji konec.Kritika metafyziky tak má opodstatnění jen z moralních a etických pozic.Zde už má ale otázka zcela jiný smysl.Abych si na ni mohl odpovědet, musím uvažovat, zda Heideggerův obraz skutečnosti ovlivňuje moje chovaní .Lze proto, že můj pocit ze skutečnosti je jiný, a proto se i jinak chovám.
Lhaní tedy přichazí v úvahu tehdy, jestli názor na skutečnost nevychází z osobního přesvědčení. A vycházel Heidegger z osobního přesvedčení ? To si vůbec netroufám hádat, a proto nemůžu na otázku – Je Heidegger lhař?- ani z tohoto moralního pohledu odpovědět.
Hmota je jen pojem?
Je hmota jen pojem? To se musím dobrovolně přiznat, ale když nad tím tak přemýšlím, sám přesně nevím.Nikdy jsem o tom před tím opravdu vážně filosoficky nepřemýšlel.Zkusím se tedy zeptat příbuznych a znamých, ale to vím jistě, že nikdo to přesně určitě neví. Ja bych nerad spekuloval a omýlal naivní názory nefilosoficky laické veřejnosti, do které patřím i já.Nezbývá mi nic jiného než podívat se do knížek. Tam se snad dozvím, jak to s tou hmotou je.
A co to nevidím? On každý z těch filosofů napsal něco jineho.Jak se v tom mám ale já vyznat?
Jak mám poznat, kdo má pravdu a kdo nemá? Je hmota? Není hmota? Ke komu se mám radši přiklonit ? A co když to nikdo nevěděl ? Pravda je mrška zapeklitá věc.To i já mohu k tomu něco řici a nikdo mně to nevyvrátí Kdyby to někdo věděl přede mnou ( to znamená, dovedl by určit, za jakých podmínek se hmota-materie kryje s jazykovým pojmem-hmota ), tak by nám to snad sdělil takovou formou, že bychom to mohli pochopit a nemuseli dál o tom složitě spekulovat. Mohli bychom se zaobírat jinými otázkami, které by mohly přinést více světla do našeho žití. Napr. otázky užšeji anlyzující tuto stránku skutečnosti jako – Je hmota hmotná? Je?
Názory na tento problém se v minulosti různily. Vím, že někteří tvrdili, že hmota ani neexistuje ( na ty nikdy nic nepadalo ), kdežto jiní věřili, že v podstatě nic jiného než hmota není ( ti museli byt stále ve střehu před padajícím ovocem ). Všichni své teorie vydávali za jedinné možné řešení, za obecnou pravdu, ale kdo se má v tom dneska orientovat. Proto přijmu řešení, že nikdo neměl, nemá a snad nebude mít pravdu. Je to asi nejjednodušši řešení. Ale ja si ho odůvodním. Kdyby totiž někdo pravdu měl a poznal by objektivní odpověd na otázku – Je hmota jen pojem? – tak by – a) se v ten okamzik vypařil a nic by nám tak v našem bádaní nepomohl
- b) by se mu myšlenky proměnily v hmotu, a pokud by myslel hlavou, stal by se z něho mentálně retardovaný, který by asi svoje poznaní pozbyl
- c ) byl asi natolik chytrý, že by asi ani spíš nebyl než byl
Proto propadám hluboké skepsi v řešení tohoto problému. Vím, že asi podobné skepsi propadli v minulosti i jiní a dnes se o nich učíme, takže se na ně mohu třeba odvolat. A tak se můžu omluvit , ze jsem neuvedl svůj názor na hmotu a místo toho říkám, že pravdu snad neměl nikdo, tím méně ji mohu mít ja. Je to únik od tématu, ale aspoň trochu míň nudnější než by byly moje naivni spekulace.
Kde jsou věci, když jsou na svém místě ?
Tato otázka je skutečně hodně zapeklitá, prohnaná a uskočná. Nabízejí se nejrůznější možnosti k řešení už u výběru, jak se otázka pojme, nebo z které strany se na ni dívat, či než si uvědomíme, na co chceme odpovědět. Jistou odpovědí již je sama otázka, ale že je to odpověď nedostačující ba co více, že ta odpověď dává otázce další smysl a to čini věc daleko záludnější, o tom svědčí otazník na konci.
Ale jedno spolehlivé řešení , jak se z této situace dostat, nabízí filosofie.. Řešení, kdy tento problem se překryje filosofickým zproblematisováním problému a výsledek bude sice nepochopitelný, ale řádně filosoficky rozpitván. Tento styl řešení použiji i já.
Takže nejdřív se zamyslím, co je jsoucno participující na bytí v bodě A, kde je i nutně zároveň jev, věc B, jakožto princip pričinného bytí věci A, vstupující pomocí B do struktury reality, kde je uchopen vnímaním mysli C. Jest to tedy konsekvence kauzalní souvislosti A-B.
Otázka se ptá – Je A v B ? Nebo vidí C v A-B nebo B-A? Je tedy A a B oproti C? Odpovědět , zda se, bude těžké, ale zdání klame. Je to jen konkluze 2 premis, které in situ v celém objemu svých možných odpovědí stojí sice v rovině stuktury výpovědi contradictio in adjecto, ale uchopení problému z hlediska D , vnese do zkoumaného jevu trochu více světla.
D je vlastně okruh bytí , kde je A, B a C. Uchopuje všechny stupně participace subjektu predikujících svojí ambivalentností nutnost zaplnění nedořešené možnosti v rámci A, B, C = D v rovine jsoucí struktury. Tuto strukturu lze vyjádřit v logických vztazích. Tedy A a B nutne uchopují ne-neexistujicí místo sve působnosti , aby C mohla v okruhu D ( kde také jinde ) určit všechny možné vztahy A, B k C. Po tomto určení A v D a B v D stačí tuto skutečnost osáhnout jen v rámci C a odpověď se nabízí sama. Tedy B je v A a C to uchopuje v D. Čili jasná odpověd po stukturalním rozboru věci v rámci svých vztahů zachycených výpovědí v C.
No a v tomto bode mohu v klidu svoje pseudomyšlení ukončit , protože odpověď byla po filosofickém způsobu učiněna. Že tomu vůbec nerozumím, to věc nijak nemění.
Proč je marné honit bycha ?
Otázka na zpracování práce už ale sama o sobě předkládá znalosti určitého souboru souvislostí, které se vztahují k smyslu samotné otázky. V tomto případě se jedná o zvláštní případ, kdy by každý průměrně inteligení a česky mluvící občan měl vědět, vo co gou.To přece každý ví, kdo a co je ‘bych¨’, a že je ho vždycky pozdě honiti.Je to staré české pořekadlo obsahující lidovou moudrost, kterou tak rádi říkáme druhým.Víme, že někdo něco nestihl a je pravděpodobné, že ani nestihne, což nám dává výbornou záminku a opravňuje nás to k vtipnému glosování situace druhého.
Lidová moudrost nefilosoficky uchopila intuitivně něco výhradně filosofujícího, a to vnímní času.Z každodenní zkušenosti při chytání ‘bycha¨’a jeho neustálých únicích, a z toho plynoucích následků, si utvořila originální myšlenkovou konstrukci o prchavosti času.
Věděli, že Bych je úskočný a záludný a není ho snadné chytit.Skutečně s tak záludnou věcí se nedá setkat jen tak, protože ať bychom se snažili sebevíce, nikdy ho chytit nemůžeme.Když ho totiž začínáme chytat, je už pozdě.Bych se nám tak rozplyne nenávratně v čase a je opravdu marné ho znovu někde začít honit, stíhat a pronásledovat.
Jedinou možností, kdy honit Bycha nemusí být marné ( a možná i zábavné ) , je situace, kdy ho honím, ještě než se mi má objevit, ještě před tím než na něho mohu někde narazit, aby mně mohl utéci.V takové situaci musím být stále ve střehu, neustále být připraven na setkání ( tzv. Setkání třetího druhu ) s tou baziliščí věcí, protože až se objeví , nebo my aktivně objevíme Bycha , máme velikou šanci ho chytit a dostat tak Nobelovu cenu.Tak se navíc ubráníme potupným narážkám na naši neschopnost v předvídání věcí, kdy Bych už má takový náskok, že běžet za ním , je jako házet dříví do lesa (?).
Ale to je skutečně naivní, že někdo začne něco dělat, ještě než to začne dělat.Protože když už toho Bycha začnu krutě stíhat, ještě než jsem se s ním setkal, tak už jsem se s ním vlastně setkal.Takže se stále musím motat v kruhu a jestli se z toho nezblázním, tak se tam budu motat stále.
Ale ještě mě napadá jedno řešení, kdy honit Bycha nemusí být marné za všech okolností. A to při úvaze, že není marné nic, co dělám aneb všechno zlé je k něčemu dobré, a třeba se i při chytání Bychů něčemu přiučím.
Co všechno se změní, když se něco změní.
Takže prozměnu něco o změně.To zní zajímavě a inspirativně.Lze to pojmout jako změnu konkrétního či změnu v nejobecnějších pojmech?Ale to je vlastně špatná otázka, změna v jakýhkoliv entitách, prostředích, velikostí svých příčin a důsledků, změna v prostoru, čase, v jsoucnu či bytí, vždy zůstane tou změnou jako procesem, který je vždy a všude označen stejným pojmem – změna.
Tento pojem označuje zároveň i pohyb. Pohyb, kdy se určitý jev kauzálně přesune v čase z jednoho bodu do druhého.Nezáleží na délce či hloubce posuvu, protože jakýkoliv bod, jev, místo ležící v čase nese už změnu samo o sobě.Pojem změny přísluší a priori tak všemu, co jakkoliv s časem souvisí. Sám čas je tak mocný a neustále v pohybu, že všechno strhává sebou.
Při tomto toku času a věcí se všechno mění.Ale jak je potom možné, že když nám vše tak dokonale splývá se změnou tak jsme tento pojem vůbec vymysleli a mohli ho oddělit od věcí a mluvit o něm na věcech nezávisle. Aby se mohlo něco změnit, tak logikou věci by něco mělo zůstat nezměněno.Nezměněné na sebe váže změnu.Tak by to nezměněné nemohlo být přemístěno v čase, protože co je v čase ( s časem ) , je měněno. Když potom porovnám změněné části v čase s nezměným, dostanu výsledek, jak veliká změna proběhla a co se všechno změnilo na věci.
Takto bychom to měli jednoduché, stačí logicky předpokládat a dotvořit systém pomocí zákonitostí řeči a mám vystaráno.Stačí vytvořit neměnnou substanci, entitu, podstatu či ideu nebo podobné jím nedefinovatelné prvky, které nekorespondují s lidsku zkušeností a ( dokud se to nikomu nepodaří racionálně vyvrátit ) i rozumem.Co se změnou, kdy se nově celý jev jen strukturově přeskupuje. Přeskupuje se v čase, ale podle stále stejných principů.Principy jsou na čase nezávislé, ale bez času by se zhroutily.Při strukturní proměně může sloužit jako příklad atomistické pojetí materiální skutečnosti.Změna jako pouhé přeskupení atomů.Kde zde mohu hledat místo pro neměnnou substanci.Nebo stále nerovnovážný tok energie. Dostanu tak určitou substanci, ale ta není neměnná, tak jak to potom můžu vůbec nazývat substancí.Ale tak na druhé straně jsem vlastně nevyvrátil, co jsem vyvracet ani původně nechtěl, takže radši odvolám, co jsem odvolával a potvrzuji, co jsem nevyvrátil.Změnilo se všechno, co se změnilo a zůstalo všechno, co se nezměnilo. Ach jo.Hawk.
Bez příčiny ( boží vůle ) ani vlas z hlavy nespadne?
Tato výmluva a sebepřesvědčování stárnoucích mužů mně padlo hned do oka. Plešatění je v určitém věku věc vysoce aktuální a důležitá a já sám jako potencionální plešoun bych jí mohl věnovat trochu přemýšlení již teď.
Mám tři možnosti, jak tento problém rozřešit. Buď přijmu tezi, že skrze příčinu se opravdu nic nestane a tím méně v oblasti padání vlasů z hlavy.Tato myšlenka je pro mě nejoptimističtější.Když nebude příčin, nebudou padat vlasy.Skvělá domněnka, jen ji experimentálně ověřit a potom zrušit slovo příčina. Za pohled na sedmdesáti leté staříky s maníčkovským hárem, či africkými dready by to stálo za pokus.
Ovšem moje fantazie má asi horečku. Přísná racinální stránka alter ega ji musí zkrotit a ukázat rozporné logické důsledky takové teze. Byl by to pravdu jen utopický sen, avantgardní staříci musejí využít jiných možností k tvorbě revoltující důchodcovské image ( navrhuji využít předností plešaté hlavy ke vkusnému tetování ).
Tak se mi nabízí zbývající druhé řešení. Nikde není žádná příčina, vše se děje po způsobech neschopných k zaznamenání lidskému uvažování. Existuje jen jedna vyjímka, a to jediná příčina by byla padání vlasů z hlavy díky zanedbané péči o pokrývku hlavy.A mělo by to i svoji určitou pokroucenou logiku, v minulosti už určitě použitou. Aby byla nějaká příčina, musí se vyhranit vůči ostatnímu nepříčinnému, musí oddělit svá specifika od jiných povah. Vše ostatní by tedy mělo být negací příčiny. Pak by tedy skutečně byla příčina jen jedna, ale když by to tak fungovalo, na těchto zákonitostach, bylo by skutečně ale skutečně hodně spekulativní argumentovat, že je to právě příčina padání vlasů z hlavy či všeobjímající příčina plešatění.
Potom mně nezbývá nic jiného než přijmout tezi s poslední možností, že vše má nějaku příčinu, nic není náhodné, kauzalita si podmanila veškerenstvo. Všechno má tedy počátek a cíl. Vše lze vysvětli na základě jednoduchých pouček příčiny a následku, všude bude samá nuda, o nerozluštitelné tajemství nezakopneme. A když by někdo něco případně rozluštit nedokázal, je to jen jeho neschopností, nebo třeba jeho neschopnou lidskou přrozeností. Ta asi pak může chápat jen nejbližší příčiny a důsledky. A můžu si i trudně vysvětlit svoji budoucí vizáž. Nabízí se mně hned několik nejbližších příčin, vysvětlení, proč je plešatost, dže pod náporem argumentů asi začnu nosit dědečkovu siťku na vlasy na spaní, kterou používal do svých osmdesáti let a měl vždy na hlavě upravenou šviháckou pěšinku.
My o vlku a vlk za dveřmi
Musím se přiznat, že pro zpracování tohoto námětu na seminární práci mně došla i ta troška nějaké inspirace (možná je ale podivuhodnější, že nějaká někdy byla, aby mohla část zůstat ). Proto jsem se pokusil skrze médium obrátit na velkého Filosofa, aby mně s tím trošku poradil. A on děl-
1.1. Toto staré české rčení je fakt.
1.2. Fakt náhody a nutnosti. Co není racionální, je náhoda. Co je náhoda, je i mystično.
1.3. Fakt náhody se nedá v mystičnu zkoumat. Má jen morální hodnoty.
1.4. Neznáme pravé příčiny, neznáme racionální logickou strukturu, potud nemá naše zkoumání smysl. Kchá, kchá, promiň, ale je tady hrozná zima. Už nám dva týdny netopí. Ale pojďme dále.
1.5. Náhoda ve vědě a v prostředí, kde se jakákoliv výpověď pohybuje, není. Prostředím je jazyk a výpověď
ho odhaluje.Každá výpověď v jazyce je ale nutností.Náhoda neexistuje v racionální analýze jazyka.Byla by bezcenná.
1.6. Jediné východisko v jazyce je nutnost. Hepčí. Co jsi povídal? ….Tak jo. Jestliže toto přijmeme, tak jedině v jazyce je možná věda. Vše ostatní je v jiném prostředí. Jiné prostředí nemohu popsat jinak než jazykem, takže ho nemohu ani ověřit. Toto prostředí nemohu ani poznat, můžu zde narazit jen na náhodu.
2.1. Kryjí se realita vlka v náhodném prostředí a vlk-pojem ze známého prostředí výpovědi. Já sám tomu někdy rozumím s obtížemi, ale je to celkem jednoduché.Mají oba nutný smysl? Realita předbíhá jazyk. Co dokážeme vysvětlit v jazyce, to musí být zákonitě vysvětleno i v realitě. (?)
2.2. Tak pojem vlk je nutný a všechny další výpovědi o něm vyplývají z této nutnosti.
2.3. Zvíře vlk, co dělá vr, vr, je v jiném prostředí. Tedy náhodou může být i za dveřmi.
2.4. Redukce skutečnosti v lidském pojmovém chápání zničila vlka za dveřmi. V jazyce je nutnost, smysl.
2.5. Já o vlku, ty o vlku, my o vlku. Pojem vlka je je stále stejný. Mohu s ním pracovat. Třeba ho dát na hlídání dětí. No, to nemyslím vážně. To je trošku vtipu, aby to nebylo moc na vážno, že?
3.1. My o vlku a vlk za dveřmi. V realitě je to náhoda. Nemůžeme si ověřit přesně příčiny, vysvětlejeme jen pravděpodobností. Pravděpdobnost je část nutnosti ale i část náhody. Mystično není filosofie.
3.2. Realitu nemohu poznat. poznávat mohu jen jazyk.Podívej, blééé. Vidíš ho. Nevidíš můj jazyk, to je ono. Vidíš, vidíš.Tak je to i s vlkem. Když mluvím o realitě vlka, nevím, kde vlk je. Je jen v jazyce. A tam ho zade nemůžeme vidět.
3.3. Až to pochopíš, tak si to svoje pochopení odhoď jako zbytečnou přítěž a pokračuj dál…
A tady Filosof přestal náhle mluvit, jako by ho něco jiného zaujalo. Snad přišel na něco zajímavého a už neměl sil se bavit se mnou, nechápavcem.
Když něčemu nerozumím, je to složitý systém, když to pochopím, mluvím o struktuře
Mluvím o struktuře systémů, kterým nerozumím.Mohu něco tedy nechápat a přitom znát celou strukturu systému? Logické to moc není takové slovní spojení, znát něco a zároveň nechápat. Poznat věc, to je obsáhnout všechny možné atributy a pohledy námi zkoumané věci ( v ideálním stavu, kdy člověk může poznat o dané věci vše, vše v celé úplnosti.
Takto se ale poznávat nedá.Nebo nikoho neznám, kdo by takové poznání měl. Naše novodobé chápání poznávání subjekt – objekt nás odděluje od poznávaného, že těžko můžem někdy říci: Tuto věc jsem dokonale poznal, a aby to byla vždy pravda.Tak nám bažícím po Poznání s velkým P je bližší koncepce těch filosofií, kdy člověk se může s poznávaným ztotožnit.Dnes už třeba známe argumentaci, jak toto poznání v běžném každodenním životě lze vědecky vyvrátit. Ale když bych to nevěděl ( a zas tak mao to neznám ), tak by to byla pěkná pohoda, protože bych měl jistější pocit z poznání. Člověk si myslí, že může věc a její strukturu poznat lépe.Ale ani tady by poznání věci a její vnitřní struktury nemělo žadnou ( nebo aspoň nepatrnou ) relevanci, kdybych si tuto poznanou věc nemohl včlenit do nějakého řádu, systému, vyšší struktury. A z tohoto pohledu zhora mohu věc poznat i ve vztazích ke svému okolí. Bohužel dnes už víme, že takto filosoficky uvažovat nelze, protože bychom se dostali k nekonečnému regresu.Ale ani tak se nezbavíme otázky, jak věc poznat, co nejvíce objektivněji, abychom mohli poznávané plně obsáhnout, přiřadit věci určitý smysl a hodnotu, význam věci ve vztahu k okolním věcem, zařadit do struktury.
A to může být bod, kde se vrátím k začátku mé práce.Mohu u věci poznat strukturu i systém členění této struktury uvnitř věci, ale nemusím věc pochopit, poznat její smysl.Tak rozumím vnitřnímu fungování, procesům, pochodům a kauzálním souvislostem, a přece věc třeba nechapu.Narazím v určitém bodě na hranici, od kdy mně už věc nedává smysl a strukturu, kterou znám ( nebo se domnívám, že znám), mně nemůže vysvětlit sama o sobě, co věc je, jaký je její účel a příčina.Můžu tak mluvit o struktuře, i když věc nechápu.Např. mohu říci, že ta věc nemá smysl a budu mluvit o hře Člověče nezlob se. Hru dokonale znám, celou strukturu mohu objasnit v okamžiku, ale přesto nemusím chápat její smysl, když bych na tazích figurek řídil svoji firmu a myslel si, že je to návod pro podnikatele, jak rychle prosperovat a přijít k penězům.Až zkušenost by mě poučila, jak hluboce jsem se mýlil .Smysl hry byl v zábavě, v relaxování.I když strukturu hry znám pořád stejně. Tak si potom mohu říci, že když něčemu nerozumím , nezáleží na tom, jestli je to struktura nebo systém.