7. Hra jako simulace

Ondřej Mikulášek

Lze říci, že hra je v základu každé lidské činnosti. Vždyt´i dítě bere hru jako své změstnání “práci”. Hra mu má simulovat činnost dospělého člověka. Skrze hru se učí dodržování pravidel, zachovávání určitých přesných postupů, zručnosti atd. Proto se domnívám, že pozdější činnost dospělého člověka se od hry příliš neliší, snad jen tím, že práce běžného člověka spíše obtěžuje, narozdíl od plného soustředění dítěte ve chvílích hry.

Dalo by se říci, že za hru lze považovat každou činnost, která nás baví a má za úkol vyplňovat náš čas, má nám pomoci od nudy. Avšak obdobnou úlohu má i práce. Práce sice slouží především jako zdroj obživi člověka, ale právě člověk ji byl schopen povýšit na činnost, která ho baví a kterou je plnně zaujat.

Je tedy otázkou, je-li hra simulace budoucího zaměstnání člověka, či spíše povýšeňím práce. Vždyť přece mnoho lidských činnost nemá dnes s přímou obživou člověka nic společného. Často se však setkáváme, že lidé svou práci vykonávají se stejným zaujetím, jaké sledujeme u hrajících si dětí.

Co tedy hra, či spíše lidská činnost simuluje? Proč právě člověk s takovým zaujetím něco konkrétního vykonává? Vysvětlení mohou být různá : Např. - člověk se prací uskutečňuje, svou uvědomělou prací se liší od zvířat. Jedná se však především o práci ve které je člověk plnně zaangažován, tedy o takovou práci, která ho baví.

Domnívám se, že nelze hovořit o hře, jako o simulaci něčeho, protože přeci hra jako výraz lidské činnosti se stává smyslem sama o sobě a pro sebe.

Nejmarkantnějším příkladem splynutí práce a hry je právě vědecká či umělecká činnost. Člověk který se věnuje vědě či umění, svou činnost bere především jako věc, kterou je zaujat. V této činnosti mu řešení problémů prvoplánově přináší potěšení z pouhé schopnosti řešit problémy. Toto ptěšení si v ňičem nezadá s radostí, kterou pociťujeme při rozřešení hlavolamu nebo hádanky.

Hra je tedy spíše než simulací něčeho stimulem k něčemu a pro něco.