Než přikročíme k finální odpovědi na zadanou otázku, podstoupíme krátký historický exkurs.

Problematikou času se člověk zabývá už od své „předdějinné“ epochy, kdy zcela spočíval v mytických popisech skutečnosti, které mu poskytovaly uspokojivý rámec jejího vysvětlení. Náznaky propracovanější koncepce času lze nalézt již z Zenona elejského, který na několika paradoxech (v dějinách filosofie tradovaných jako Zenonovy aporie) poukazuje na základní charakteristiku času - jeho nekonečnou dělitelnost (připoměňme, že totéž přisuzuje i prostoru).

Dalším teoretikem času v dějinách filosofického myšlení byl Démokritos, který vzhledem ke svému ontologickému atomismu zastával diskontinuitní pojetí času, tj. (zhruba řečeno) pojetí, kdy atomy jako poslední částice a základní jednotky skutečnosti představují nositele pohybu, spolu s prostorem jakožto prázdnem pak nutné podmínky pohybu vůbec. Protože se pohyb realizuje výlučně mechanickým přesunem jednotlivých atomů různých tvarů v prázdnu a čas je podle Démokrita jakási míra pohybu, lze odtud vyvodit přetržité uplývání času.

Pro další vývoj filosofické tématizace času byl významný příspěvek „otce“ teorie idejí – Platona. Tento myslitel staví svůj koncept času na vzájemné obsaženosti, skloubenosti a provázanosti tří skladebných prvků : bytí, totožnosti a rozdílnosti. V jejich střídě a návratech se částečně ukazuje vždy již kompletní, předchůdně celistvý tvar času, jehož jednota se na rozdíl od jeho jednotlivých částí nemůže stát předmětem zkušenosti. Metafora modelu uskutečňování času pak vyznačuje racionální postižení faktu nemožnosti nalézt nějaký vzor mimo svět, mimo jsoucí celek.

Přistupme k poslednímu řeckému antickému mysliteli, jehož koncepce času se v  různých obměnách prosazovala takřka v každém vážněji míněném filosofickém pokusu o zpracování problému času. Aristoteles se problematikou času zabývá ve čtvrté knize Fyziky, my si zde pomůžeme několika krátkými úryvky z článku Gunthera Figala „Čas a identita“ (Filosofický časopis, 2/1994) : „…změnu či pohyb vymezujeme tím, že říkáme, že je to pohyb něčeho, co „teď“ je Fa a „teď“ je Fb. Čas není nic jiného než zakoušená změna, pokud je vymezena dvěma zkušenostmi „teď“; zkušenost „teď“ sama však není časová; protože časová je jenom určitá změna mezi oběma „teď“, zakoušíme čas také vždy jen na tomto pohybu; jedině změna či pohyb má „svůj čas“.…oběma „teď“ pouze vymezujeme nějaký pohyb v onom o sobě neomezeném „dříve-později“ pohybu, a to, co je tímto vymezením určeno, je „čas“; …čas je způsob uchopení pohybu v určitosti jeho dříve a později; čas je způsob uchopení pohybu v jeho určitosti, kterou pohyb nemá sám v sobě, nýbrž za kterou vděčí onomu jej určujícímu a jeho souvislost vytvářejícímu „teď“...pohyb neexistuje „mimo“ věci, pohyb nemá sám o sobě žádné bytí; naproti tomu něco, co se může pohybovat nebo být pohybováno, existuje také, když se nepohybuje či není pohybováno; schopnost pohybu se ukazuje teprve v pohybu samém, ale i bez toho, že se tato schopnost ukazuje, je něco tím, čím je…“

K výsledné definici času jakožto „…počítání pohybu vzhledem k předtím a potom…“ se tedy Aristoteles dopracovává prostřednictvím pojmů změny, totožnosti, jsoucna, bytí, čísla a různých forem datace (dříve, nyní, později); jsoucno je nezbytnou podmínkou projevování pohybu (věci mohou existovat i bez pohybu, zatímco pohyb je principiálně vázán na jsoucí věci), totožnost jako pozadí, na kterém lze změnu pozorovat, rozdílnost jako podmínka konstatování času; časovost změny z hlediska vymezení „dříve-později“, když termín „teď“ jakožto parametr ohraničující uplývání pohybu (změny) odkazuje k neurčenému bytí

Pokud bychom na základě uvedeného chtěli odpovědět na původní otázku, („…co míníme, když říkáme, že nemáme čas ?“), mohli bychom se podle předchozího dobrat následujících konsekvencí :

a) čas je principiálně závislý na aktivitě rozčleňující pohybující se jsoucno na „předtím-potom“ pomocí nečasových určení (teď-teď),

b) čas „vzniká“ podmíněn dvěma faktory : specifickou aktivitou pořádajícího rozumu (určování změny z hlediska dříve-později) a nestrukturovaným pohybem samotným; pokud „nemám“ čas, postrádám buď schopnost rozčleňovat měnící se skutečnost ve smyslu „předtím-potom“ podle parametrů „teď-teď“, nebo nemám přístup ke změnám tohoto světa (případně obojí)