Otázka „Co nás zajímá, když se zajímáme o pohyb?“ týkající se ontologického tématu par excellence je kladena natolik obecně, že můžeme dále rozvíjet a analyzovat problematiku pohybu z nejširších hledisek, která nám snad jednu z ústředních ontologických kategorií dostatečně odkryjí a umožní ji v rámci následujícího výkladu uchopit.

Pokud se ohlédneme za některými z dosavadních teoretických zpracování problematiky pohybu, vyniknou zejména tyto základní charakteristiky : relativní stálost totožnosti předmětu-objektu, na kterém se děje proměna jedné nebo několika z jeho dispozic, charakteristik či vlastností; upozornění na pravidelnou redukci pohybu na pohyb mechanický, který je „…nejjednodušší z hlediska lidského poznání a přístupnosti lidským smyslům…“(J.Krob), tzn. převedení různých proměn materiálních struktur na událost z hlediska prostorového přesunu (na proměnu místní); časté je rovněž varování před tradičním „intelektuálním kolapsem“ při pojímání pohybu jako přechodu mezi dvěma nehybnými řezy obrazu skutečnosti, kdy se navíc ony nehybné řezy pokládají za ontologicky hodnotnější než samotný přechod mezi nimi, ergo klid získává ontologickou prioritu před pohybem (takto se s problematikou pohybu vyrovnávala již antická filosofie) – zároveň s tímto však reflexi pohybu schází a uniká pohyb samotný jako mysteriózní mezistupeň stavu před a potom – aneb, jak podotýká Pavel Bartošek v recenzi knihy „Obraz-film“ Gillese Deleuze „…antika podřídila pohyb ideálu nehybné dokonalosti, pohyb podle ní nikdy nedosahuje plnosti aktu, je neurčitý a neúplný…“;

Podobné řešení představovaly ty koncepce, které viděly pohyb jako více či méně mechanické vtiskování forem jednotlivinám, navíc pohybu samotnému transcendentních, jak lze nakonec interpretovat i Aristotela a jeho filosofické následovníky.

Tento neutěšený stav v bádání o pohybu na čas vyřešila klasická newtonovská mechanika, ve které se spojila důkladná „…propracovanost klasické mechaniky, evidentnost jejích závěrů podporovaných každodenní zkušeností za současné neexistence jiných poznatků o formách pohybu…“(J.Krob); ovšem ani tento pokus nemohl obstát při dovedení této jinak rozšířené a úspěšné teorie do důsledků – veškerý pohyb je rámci tohoto pojetí redukován na trajektorii hmotných bodů v dané soustavě časoprostorových souřadnic, což nedostačuje zejména při vědomí existence dalších, kvalitativně odlišných forem pohybu (vlastně se jedná o neodůvodněné upřednostňování a kanonizování místní proměny).

Vraťme se k jedné ze základních premis zde již uvedených autorů, a sice k tezi o nezbytnosti „ontického pozadí“ každé změny (pohybu), k tezi o nutné základně, na které pohyb sám probíhá a vzhledem ke které lze pohyb vůbec registrovat. Pohyb je (alespoň v rámci teoretického zpracování problému) podmíněn ze dvou stran – ze strany jedné něčím jsoucím, stálým a trvalým, ze strany druhé něčím změny schopným a proměnlivým. Pokusme se abstrahovat zmíněnou první složku a to virtuální anihilací „něčeho“ (po nebo v průběhu předpokládané změny), co mělo zastupovat onu stálou a trvalou složku zkoumaného příkladu. Pokud budeme spoléhat na běžné proměny, se kterými se můžeme setkávat pravidelněji, první složku (ontické pozadí změny) odmyslet prakticky nelze. Zvlášť pro tento pokus vytvořený příklad by nám však mohl dopomoci zmiňovanou „základnu“ proměny abstrahovat. Představme si průběh takového procesu, při kterém se nám původně zřetelný objekt postupně ze zorného pole ztratí a my nejsme s to jej dostupnými prostředky identifikovat. Například dokonalým spálením se uvolňuje tepelná energie a ta se zcela vyzáří do okolního prostředí. Proběhla změna ? Můžeme zjistit substanci, na které proces samotný proběhl ? Můžeme zřejmě konstatovat, že došlo k zániku těch struktur, které dříve představovaly trvalé podloží pro eventuální změnu. Ale můžeme nyní tvrdit, že zánik nelze označit za změnu, tedy vposledku za pohyb ? Jedná se sice o radikální změnu, která postihla veškeré dispozice, vlastnosti a složky původního jsoucna a nakonec i samotnou podstatu jako nositele jakékoliv výměny, ale to nám snad nebude bránit prohlásit, že ke změně a tedy k pohybu skutečně došlo. Může se vyskytnout námitka – jak rozlišíme anihilovanou substanci ? Jak zjistíme, že se jedná právě o tu entitu, k jejímuž zrušení později došlo ? Na tomto místě lze asi uvést jediný argument – nezbývá, než samotné anihilaci asistovat (což ovšem platí pro identifikaci jakéhokoli objektu podstoupivšího změnu).

Sledovali jsme teoretický pokus prosadit názor o možnosti uchopit jednu z ústředních ontologických kategorií (pohybu) „polosubstančně“, tedy mimo nutnost trvalého podkladu pro události pohybu vzhledem k jeho průběhu a zejména k jeho konci. Domnívám se, že úspěch nabízeného modelu závisí především na vhodně zvoleném příkladu, na kterém by se tento model mohl přesvědčivěji ukázat a případně osvědčit pro další ontologická zkoumání.

Pohyb v dějinách ontologických koncepcí – pojem změny vyjadřuje negaci totožnosti předmětu, přičemž stálost je naprosto nezbytný moment; o změně hovoříme tehdy, když má změna svůj objekt (něco), a toto něco se musí vedle své proměny i zachovávat v mezích vyjadřujících jeho kvalitativní určitost (jinak by šlo o zánik); nejznámější popis idealizované mechanické formy pohybu hmoty představuje newtonovská mechanika; pohyb je zrovnoprávněn s klidem, tzn. pohyb jako něco tělesům vlastní stejně jako klid; propracovanost klasické mechaniky, evidentnost jejích závěrů podporovaných každodenní zkušeností za současné neexistence jiných poznatků o formách pohybu a redukce všech podob dění pozorovaných ve světě na mechanickou formu; mechanický pohyb je nejjednodušší z hlediska lidského poznání a přístupnosti lidským smyslům; (Krob)

Pojem změny je spjat s pojmem něčeho stálého, vůči čemu změnu měříme; pojem pohybu předpokládá pojem věci; atomistika vedle atomů postuluje prázdno jako místo realizace pohybu; mechanický materialismus musí postulovat další substance, v nichž nebo pomocí nichž se pohyb realizuje; redukce veškerého pohybu na přemístění částic v prostoru; ve svém abstraktním přístupu, redukci vzájemného působení na působení abstrakcí vydělených elementárních struktur, se snaží fyzika odhalit absolutně opakovatelné změny v přírodě, vyjadřované jejími dynamickými zákony; mechanistická fyzika operuje s pojmem pohybu ve smyslu trajektorie individuálního hmotného bodu v absolutním prostoru a čase (Čížek)

Kinematografická iluze jako by jen opakovala jednu z nejstarších iluzí myšlení, kterou je nikam nevedoucí obnovování pohybu z jednotlivých okamžiků, tj. z jakýchsi nehybných řezů. Antika podřídila pohyb ideálu nehybné dokonalosti, pohyb podle ní nikdy nedosahuje plnosti aktu, je neurčitý a neúplný. Je to přechod mezi dvěma nehybnými stavy a jako takový myšlení uniká. Leibniz pohyb osvobodil od závislosti na klidu tím, že v klidu rozpoznal limitu pohybu, nekonečně malý pohyb. Pohyb již není přechodem jedné formy, která je navíc jako forma vůči pohybu transcendentní, v jinou formu, ale rekonstruuje se z imanentních materiálních prvků, až mohou být jakékoli.

Obraz-pohyb je univerzální vlnění a šplouchání světa před člověkem, kde není žádný střed a všude se šířící světlo ještě není odhalováno. Jde o zvláštní bloky časoprostoru, které se nikomu neukazují, protože ještě nenaráží na neprůhlednost desky (živého obrazu, mozku), na neprůhlednost oka-sítnice a jiných živých obrazů.

Pohyb je na jedné straně tím, co probíhá mezi soubory a částmi, tedy nehybnými řezy pohybu. Soubory se vytvářejí rámováním a rámování je uměním výběru částí, které vstupují do určitého souboru. Hmota se pohybuje, ale nemění se. Pouze pohyb vyjadřuje změnu trvání. Kromě okamžiku jako nehybného řezu pohybu tak máme pohyb jako pohyblivý řez trvání či celku. Celek trvání je celkem všech vztahů mezi předměty. Pohybem v prostoru mění předmět vzájemné pozice. Tato změna vztahů je pak změnou celku neboli trváním. „O samotném trvání či o čase můžeme potom říci, že je celkem vztahů“. (Bartošek o Gillesu Deleuzovi)