Následující text se pokusí v hrubých obrysech zmapovat jedno z ústředních filosofických témat, se kterým se myslitelé potýkají již tisíciletí, kdy způsob vyrovnání se s tímto tématem zakládá určitou linii ontologického, kosmologického nebo také teologického pojetí světa. Že se jedná o problém převážně ontologický, budeme dokumentovat následujícími řádky, kdy se náš zájem bude upírat zejména na historicko-sémantické pozadí naznačeného tématu.

Náhoda původně pojem z oblasti praktického světa jednajících subjektů – náhoda jako lidského života se týkající, ale s jeho záměry nesouvisející událost; u některých autorů (zvláště u mechanických materialistů) představuje náhoda negaci kausálního, neoznačující nic reálného; u jiných myslitelů je pak náhoda pokládána za projev neznámého původu – tito tak konstatují nikoliv bezpříčinnost, ale neznalost příčin; někteří antičtí filosofové náhodu určují také jako bezúčelný děj; jeden z prvních systematických filosofů – Aristoteles – nabízí dvě různá pojetí náhody : jedno označuje TYCHÉ jako necílevědomé zasahování do lidského jednání, druhé AUTOMATON jako účelně nezaměřenou událost při absenci vnější příčiny; obecně se při vymezování tohoto pojmu setkáváme s něčím vybočujícím z řádu (bezpříčinnost, nezaměřenost), a s něčím negativním vypovídajícím nějak o vzniku jevů

Dále se zaměříme na jeden ze základních pojmů Aristotelovy filosofie, který sám sice nepředstavuje žádnou z kategorií, ale tvoří nezbytný doplněk jeho ontologických zkoumání a nás zřejmě zajímá v souvislosti s tématem nahodilosti. Termín SYMBEBÉKOS se v navazujících latinských překladech uvádí jako accidens, v českém jazykovém prostřední se ujal termín případek. Sledujme, jakou roli tento výraz zaujímá ve vztahu k námi zkoumanému problému nahodilosti.

„Případkem se nazývá, co sice k předmětu náleží a pravdivě se o něm vypovídá, ale nikoli nutně ani zpravidla.“ Z Topik pak lze vyvodit názor, že „…případek nelze vřadit do definice...“. Podle Aristotela se jedná „…o zvláštní vztahový pojem označující vztah mezi tím, o čem se vypovídá, a tím, co se o tom říká. SYMBEBÉKOS není označením vztahu samého, nýbrž označením jednoho pólu toho vztahu; označuje to, co něčemu patří, co však nepatří k pojmovému jádru toho, čemu to přísluší…“, jak podotýká Jaromír Bartoš v publikaci Kategorie nahodilého v dějinách filosofického myšlení. Podobně jako Aristoteles se vyjadřuje jeho středověký arabský následovník Avicenna (citace přebíráme z jeho Knihy definic) : „…dále se případkem nazývá jednoduchý pojem obecný, který se jako atribut přisuzuje mnohým věcem, pokud tuto věc nevytváří a netýká se jejich podstaty…;…případkem se také nazývá každá vlastnost, jejíž existence netrvá od začátku té věci.“

Zajímavý příspěvek k tomuto tématu zanechal novověký racionalista G.W.Leibniz, jež ve svých Nouveaux essays píše : „…rozeznáváme-li na substanci dvojí, predikáty a subjekty těchto predikátů, není divu, že o onom subjektu pak nic nemůžeme říci; vždyť jsme provedli abstrakci a subjekt oddělili od jeho vlastností a akcidencí; substance je konkrétní, akcidence je abstraktum…“. Za zmínku stojí rovněž další racionalista německé provenience, završitel německé klasické filosofie, G.W.F. Hegel, jenž ve svém System der Philosophie uvádí : „…nahodilé je takové, co nemá důvod svého bytí v sobě, nýbrž v jiném…“; tento výrok nám zřejmě připomíná podobné formulace ideového předchůdce německého idealismu, ke kterému se hlásili zejména Schelling a Hegel, B.B.Spinozu a jeho pyramidální výstavbu vymezování jednotlivých termínů vlastního filosofického systému. Jak dále ve stejné práci Hegel podotýká : „…určenost zvnějška je ovšem také determinovanost, a proto není možné pokládat nahodilé za nedeterminované.“

Připomeneme si také některé teze positivisticky orientovaného logika J.S.Milla, který se k tomuto problému vyjadřuje takto : „Nahodile spjatá fakta jsou sama o sobě následky příčin, a tedy zákonů, jsou to však následky různých příčin, které navzájem nejsou zákonitě spjaty.“

Jak poznamenává Jaromír Bartoš, všem dosud uvedeným definicím v rámci různých koncepcí lze dát stereotypní formu : „Nahodilé je to, co neplyne z …“; později upozorňuje na to, že podstatnost a nepodstatnost ve smyslu ontologickém se nekryje s podstatností a nepodstatností ve smyslu antropocentrickém (např. plody člověka zpravidla nezajímají z hlediska botanického zařazení, ale z hlediska jejich využitelnosti člověkem).

Aby celé toto pojednání nevyznělo příliš jednoznačně a určitě, seznamuje nás Jaromír Bartoš s vědeckými výzkumy resp. s jejich postupy a výsledky; zmiňuje zejména tzv. hromadné procesy, ve kterých se jedná spíše o prvky prostorově rozptýlené, nikoliv o soubory, jejichž prvky spolu bezprostředně prostorově souvisejí. „Za těchto okolností se kategorie vnitřní a vnější ve vztahu k hromadnému procesu stávají nejasnými, problematickými nebo dokonce nefunkčními.“ Nakonec představuje termín posouvání meze v závislosti na změnách perspektivy pozorování : „…díváme-li se z velkého odstupu, vidíme jen hlavní obrysy dění a vše ostatní se nám ztrácí v oparu nahodilosti; díváme-li se zblízka, vidíme podrobně pletivo procesů, reflektujeme je jako zákonité a za nahodilé pokládáme jen jevy zcela efemérní…“