V následujícím příspěvku se pokusíme objasnit jeden z nověji zavedených a často frekventovaných ontologických pojmů – informace. Nejprve nabídneme vlastní laický, nepoučený vstup (předporozumění) o tomto pojmu, později se necháme inspirovat nedávno vyšlou publikací brněnského profesora filosofie J.Šmajse „Drama evoluce“, ve které je problematice informace věnováno několik stran.

Pokud se v běžném životě setkáváme s termínem informace, pod tímto označením rozumíme takový výsek skutečnosti, který má sílu tvarovat, vymezovat nebo alespoň nám o tvaru a vymezení podávat zprávu a takto nás s něčím o vnějším světě seznámit. Jestliže budeme termínem informace označovat pouze její kulturně-sémantickou část, najdeme pro informaci další rozšířené, kontextuálně synonymické termíny – zpráva, smysl zprávy, poznatek, se kterými pracujeme asi častěji než s jejich pojmovými ekvivalenty z úrovně živých systémů – paměť, struktura, uspořádanost. Zde je vhodné náš postup věcně doplnit výrokem již zmíněného J.Šmajse, jenž o pojetí informace v dobách nedávno minulých říká následující : „Informací se nejprve rozuměla matematicky vyjádřená negativní entropie, tj. míra uspořádanosti systému (opak míry jeho neuspořádanosti)“.

„Být informován“ znamená v kulturním světě „být seznámen“, „obdržet zprávu“, přesněji a obecněji „dešifrovat, dekódovat smysl sdělení“. Chceme-li si zde představit jakési obecné schéma zahrnující základní prvky procesu sdělení, měli bychom počítat s těmito segmenty : nosič(-tel) informace, informace samotná, médium přenosu informace, příjemce informace (dekodér). Pravidelněji nás spíše zajímá způsob dekódování informace, jelikož s tímto se potýkáme neustále a za provedenou dešifraci neseme nakonec zodpovědnost – jedná se totiž o osobní nasazení příjemce, o jeho vlastní intelektuální výkon. Naším úkolem zde je však blíže vymezit to, co dennodenně zpracováváme v obrovském množství – informace.

Jak jsme už výše naznačili, od informace očekáváme specifikovanou tvarující sílu a vzhledem k převažujícímu typu střetávání se s informací ji můžeme chápat jako sílu působící zvnějšku, tj. od nosiče resp. vysílače směrem k příjemci, kdy člověk představuje stranu příjemce (největší práci dá přece její zpracování…), i když nelze zřejmě vynechat roli vysílače, ve které se člověk ocitá rovněž velmi často, aby do sociálně-kulturního styku přispěl svým informačním potenciálem získaným jedinečnou zkušeností a jejich více či méně reflektovanými obsahy.

Kdybychom chtěli srovnat první a druhou část tohoto vymezení, zřejmě bychom větší rozdíly nespatřili, zvláště když pojem „struktura“ přeložíme jako „vnitřní uspořádanost systému“ – dokonce nám ve druhém výměru připadne neopodstatněné opakování termínu „uspořádanost“ v definiens (ovšem záleží také na vymezení termínu „struktura“). Patrným rozlišením tak zůstává pouze výraz „abstraktní“, který má naznačit různost typů paměťových struktur resp. jejich záznamů. V jednom případě máme za „informaci“ pokládat strukturu abstraktní, v druhém pak strukturu konkrétní.

Postižení esenciality „informace“ se zřejmě přesouvá na porozumění výrazu „paměť“, který se objevuje v obou srovnávaných výměrech a funguje jako definiční základ či dokonce ekvivalent termínu „informace“. Laické (před)porozumění nám napovídá, že za „paměť“ lze považovat strukturu (živou či neživou) schopnou podržet jisté kvantum informací, nebo také jakýsi rezervoár pro ukládání informací, nebo také multifunkční zásobník pro vtištění, konzervování a vybavování obsahů vědomého i nevědomého bytí určitého (živého či neživého) systému. Podobných formulací lze uvést jistě více, důležitá je ovšem skutečnost, že se ani v jednom případě nepodařilo podat takovou definici, ve které by se pojem „informace“ z větší či menší části kryl s pojmem „paměť“.

Další bližší určení související s právě uvedenými zjištěními podává autor titulu „Drama evoluce“ v následujícím odstavci : „Z formálně procesuálního hlediska je informace omezením variety systému, je jeho algoritmicky stlačenou strukturou, či vnitřní „duchovní“ bariérou systému čelící jeho rozpadu, ale umožňující také změnu, evoluci; z formálně obsahového hlediska je to pak ekvivalentní strukturní kopie systému“.

Za ne nezajímavý dovětek lze považovat i závěr kapitoly věnované problematice informace, ve kterém J.Šmajs klade opozita tomuto nově zavedenému pojmu. Tedy „…relevantním opozičním pojmem k obecnému pojmu informace je na většině úrovní pojem struktura, systém, kontext...“ Je určitým překvapením, že se autor (J.Šmajs) při pokusech definovat pojem „informace“ opíral o výrazy „struktura, systém“, které nyní představuje jako jeho opozita – důsledně vzato původně neoddělitelné korelativní pojmy (na straně definienda „informace“, na straně definiens „struktura“, „systém“) se najednou ukazují jako pojmy protikladné nebo snad dokonce kontrární.

Podle obecně uznávaného způsobu definičního vymezování jsoucen zavedeného již Aristotelem se na straně definiens má objevit za a) nejbližší nadřazený rod (genus proximum) a za b) druhové specifikum (differentia specifica). V případě, že se v části definiens objeví opozitum definienda, vypovídací hodnota definiens se zcela ztratí, jelikož sémantickou oporu definienda nelze hledat ve výrazech, které jsou k zaváděnému výrazu komplementární a společně tak pokrývají universum na určité abstrakční úrovni (toto se týká kontradiktorických výrazů). Totéž platí i o kontrárních výrazech, které sice s definiendem komplementární nejsou, stejně jako kontradiktorické výrazy však nemají s definiendem žádný společný znak a tudíž k jeho určení nijak nepřispějí.

Jakým způsobem došlo v případě J.Šmajse k výše uvedené definitorické rozluce, zůstává v autorově kompetenci a licenci, my na tomto místě své zkoumání ukončíme s přáním, aby se nám podobný intelektuální nezdar vyhnul.