Otto Bohuš

II. ročník

 

HMOTA NENÍ JEN POJEM

"Žil jsem snad až dosud v trapném bludu?" může zvolat nešťastník, jenž je náhle konfrontován s bohorovnou vyrovnaností filosofa popírajícího reálnou existenci hmoty. Mámení smyslů a nic než klam má být například moje představa postele, na kterou tak rád nechávám spočinout své znavené tělo? Pak jsem ale celá ta léta - stejně jako ostatní zaslepenci - sedával na imaginárních židlích a vozil se neexistující MHD!

Ještě než se definitivně vzdáme všech svých materiálních statků, přesvědčeni o jejich neexistenci a tudíž holé zbytečnosti, pokusme se zeptat, proč je hmota a vše materiální spojováno v nemálo případech s něčím ´přízemním´, naší pozornosti nehodným a takto tedy se znaménkem mínus, zatímco naše zraky by se měly upírat k věčným idejím? Je dost dobře možné, že tento obratný manévr slouží jen k zakrytí určitého stylu života, na jehož konci je hora smetišť a nástěnka s aktuálním žebříčkem hodnot: 1. láska, 2. přátelství, na třetím místě těsně v závěsu pokora... Komu by se tedy názory odkazující ´materiálno´ do role pouhého pojmu (a tím odvádějící kužel světla od ringu, kde se pak v neosobním přítmí odehraje reálný zápas) hodily "do krámu" asi nejvíce, není těžké uhodnout.

Pokud přiznám hmotě statut skutečnosti (což není nijak obtížné), neznamená to ještě, že se zařazuji do skupiny těch, kteří neuznávají duchovno, jako další - ale ne jediný! - rozměr naší existence. Popírat hmotu jen proto, abych si na piedestal "konečnosti" postavil něco jiného, značí připojit se k onomu honu na první princip, konečný základ, vysněnou pralátku. Proč? Řevnivost v otázce hmoty a duše bude náležet spíše některým horkým hlavám, než zmíněným substancím samým.

Je ovšem nesporné, že ti, kdož se nad větou "Hmota není jen pojem" pouze nesouhlasně ušklíbnou, mají jednu obrovskou výhodu. Až je zezadu udeří do hlavy padesátikilový kyj, zoufat si nebudou. Nakrásně je bací pouhý pojem.