Matěj Března ČJ- PH

Substanční ontologie nám dává morální prázdniny

Substanční ontologie tvrdí, že svět je pouze projevem nějaké substance a že změny, které se ve světě dějí nijak tuto substanci neovlivňují. Substance je vlastně jistým způsobem něčím božským a neměným. V tuto substanci musím stejně jako v Boha vlastně věřit.A věřím-li, že svým chováním a jednáním nijak neovlivňuji věčnou a nezničitelnou substanci, může to vést k pocitu nezodpovědnosti za sebe sama. Ve světě můžu věci ničit, deformovat, ale substance je přece stále nezměněná. Pokud beru jako nejvyšší substanci například křesťanského Boha, mohu dojít k takovému extrému jako je nepřetržité tvoření - totiž že vlastně vše co udělám, každý můj pohyb, rozhodnutí správné i nesprávné není mým činem, ale že jsem pouze loutka v rukách Božích a nechám se vláčet a pohybovat sebou pomocí špagátků, protože mi zkrátka nic jiného nezbývá. V mírnějším případě se zkrátka chovám podle nějakých předem daných pravidel jak se chovat při řešení určitých problémů. Jako stejný extrém mi připadá řešení vulgárního materialismu, kde je namísto Boha dosazrna hmota a člověk se stává pouhým mechanismem, strojem. Má, nebo vůvec může, mít stroj výčitky svědomí? Má bagr výčitky svědomí, když boří starý a krásný dům? Asi ne. A morálka je bez svědomí nemyslitelná. Naopak ontologie nesubstanční hlásá naprostou zodpovědnost za své činy a jednání. Nic mě nedodává jistotu. Jsem naprosto svobodný a vše co dělám, děje se na základě mé svobodné vůle. Nejpatrnější je to ve filozofii existence. J. P. Sartre tvrdí, že člověk si sám určuje, čím v tomto světě bude, sám se tvoří. Nemůže se na nic vymlouvat, nic ho v jeho svobodě neomezuje. Za své činy se nezodpovídám před Bohem, ale sám před sebou. Ale nemůže být i tato absolutní svoboda nebezpečná? Zcela jistě ano, aspoň pro společnost. Pokud ve svém svobodném myšlení nebudu pokládat za nemorální například zabít člověka. Pravidla, která nám dává křesťanské náboženství a které ve velké míře přetrvávají u věřících, ale i nevěřících, až do dnešních časů, jsou stará a osvědčená. Co když se chci zcela svobodně a zodpovědně k těmito pravidly držet? Co když si zcela svobodně zvolím, že v tomto životě budu například věřícím a budu se držet morálními pravidly nějakého náboženství, nebo nějakými starými obyčeji? Ať se kdokoliv cítí jakkoliv svobodný, žije stejně ve společnosti a je touto společností a jejími morálními pravidly neustále ovlivňován.