-A zase ta stokrát opakovaná otázka. Co je čas? A zase se stáhnu až k sobě a ptám se sama sebe, jak já vnímám čas. Kdy si ho uvědomuju. Hlavně ve vzpomínkách. A je zvláštní, že jakákoli vzpomínka se zdá být strašně dávná (čím je krásnější, tím je samozřejmě dávnější) a všechny ty události již proběhnuvší jsou najednou jakoby ve zkratce. I kdyby se mi v tu chvíli zdál okamžik nekonečný (což je pro ontologii dost riskantní vyjádření-ale zase ukazuje na to lidské chápání času-příliš dlouhé-nekonečné, já sama si nekonečno nedokážu představit, proto tento výraz vždycky užívám pouze jako hyperbolu), vzpomínky jsou zrychlené.

-Kdy říkám, že nemám čas? Když se potřebuju vymluvit. Vím ale, že tím nikdy nemyslím nějakou fyzikální veličinu t, která se vždycky dosazovala do vzorečků. A tak vnímám čas jenom z toho lidského-subjektivního-úhlu pohledu. To znamená, že čas nechápu jako to objektivní „fyzikální číslo“, které se dosazuje do nějakých rovnic, ani jej nechci chápat „historicky“ jako dlouhý suchý seznam čísel a událostí. Dávám času trošku kreativní schopnost. Nebo je to možná kreativní schopnost samotná-jako pohyb, vývoj a změna jednotlivých organismů i neživých věcí, působení vnějších činitelů, tedy vytvoření, udržení a následný zánik jednotlivých vazeb a to vše zasazeno do času. Jenomže to by musel čas být nějaká objektivní nezávislá entita, substance, jako prázdno (a to společně s prostorem) vyplnitelné něčím. Nemyslím, že by čas byl absolutní. Nevím, jestli by potom vůbec k něčemu byl. Ale to je stejné jako s prostorem. To znamená-nikoli prázdno, absolutnost-ale sled událostí-ne dějin (to v měřítku lidstva), ale v měřítku jednoho člověka-sled událostí jednoho života, dne... Co příroda? Myslím, že tam si člověk taky dokázal pojmenovat svůj čas v souvislosti s pohybem-jako sled událostí. Nedokážu si představit nějaký samotný čas o sobě, ale vždycky v souvislosti s něčím-se změnou, pohybem. I když nemám čas, neříkám tím, že nemám nějakou substanci (což by mohlo taky sugerovat její poznatelnost), ale spíš nemám čas na něco-toho, co chci udělat je více, než se dokáže vměstnat do určitých hranic, to znamená, že bych čas nepoměřovala jako čas sám o sobě, ale množstvím úkonů, které chci udělat. Tak se čas váže pouze na tyto úkony a skrze ně si jej dokážeme taky uvědomit.

-Dokážu si však uvědomovat čas i na svém okolí a na sobě samé. Je to především stárnutí. Tady už je ona aplikovatelnost času na množství úkonů složitější. Hodně se taky mluví o tzv. biologických hodinách, tzn. že tělo určuje člověku čas. Tím je člověk zařazen do přírody, reaguje na pravidelné rytmy a tím spíše na určitá vychýlení-např. v počasí nebo v denní a noční době. Dá se tady mluvit o tomtéž čase jako v předchozích řádcích? A napadá mě další-co je to za čas, který se zdá být nepředstavitelně dlouhý? Lépe řečeno-jak to, že někomu ubíhá čas tak strašně rychle a jinému se vlastně tentýž čas tak hrozně vleče? V těchto případech jde nejspíše o naše vnímání, to, jak dokážeme reflektovat skutečnost a to, jak je lidský organismus uzpůsoben k včlenění do přírody. A to už není problémem filosofie.