Na rozdíl od času a prostoru, které bych si snad ještě s troškou fantazie dokázala představit jako substanční, u pohybu je tato představa téměř absurdní. Pohyb mám totiž vždy spojený s něčím-s nějakým materiálním objektem. Pokusím se, aby tato práce byla zároveň jakous takous omluvou za mou nepřítomnost v pondělním semináři (13. listopadu). Mohla bych být třeba drzá až do té míry, že bych Vám potom jen řekla, že praxe je daleko důležitější (a myslím, že i působivější) než suchá teorie, která však může být na druhé straně zase zajímavější-zvlášť pokud se týče pohybu. Jenže takový zobák mi bohužel nenarost… A tak bude náš malinký Vyškov v pondělí i v úterý trnout hrůzou jenom proto, že si nějaká Čecháková bude zkoušet pohyb v praxi. Ke vší hrůze ne na sobě, ale v nějakém tom materiálním objektu. Myslím, že v tu dobu si budu pohyb uvědomovat až příliš. Zvlášť najíždění na patníky, prudké brzdění, možná budu mít z takového nepatrného pohybu na nepatrném místě na parkovišti v nepatrné vzdálenosti (téměř nulové) od druhého auta i hrůzu v očích, knedlík v krku a zpocené ruce. Pak budu auto možná i prosit, ať se trošku nadzvedne nebo naopak, ať se vůbec nehýbe. No, musíte uznat, že se budu cítit daleko mizerněji než kdybych byla na Vaší hodině. A všechno jen proto, že si třeba jednou budu chtít ulehčit a zrychlit svůj pohyb. Stejně jako teď-za chvíli sklapnu notebook, “zamejluju” Vám tuto nepovedeninu (nikdy bych nevěřila, že tohle budu někdy dělat-zvlášť na Fildě, ale z toho pubertálního romantismu už jsem asi taky vyrostla) a pak třeba pošlu někomu “esemesku”.

Nedokážu si představit svět bez pohybu (a myslím tím na Staré Řeky, kteří jej dokázali úplně popřít), protože s pohybem se mi ihned vybaví i to, co je vlastně podstatou vývoje a proměnlivosti-což můžu sledovat všude kolem sebe. Tak třeba moje oblíbené auto-na něm budu moct pozorovat pohyb nejlépe-a navíc je právě ono tím, na co v poslední době nejvíce myslím. Radši mám, když je v klidu, tedy-když se nehýbe. Vzpomenu na hodiny fyziky (ve kterých jsem však častěji četla Literárky, když jsem je zapomněla, tak jsem učitelku otravovala dotazy na nekonečno-o kterých jsem věděla, že mi na ně nedokáže odpovědět-krásně se tím zabíjel čas) a na oblíbeného Newtona, kterého Einstein a teď i my tak úspěšně stavíme na hlavu, tak tedy-auto bude v klidu, dokud do něj nevrazí něco jiného nebo dokud ho já sama nenastartuju. V podstatě je to úplně rovnocenné, jestli jedu nebo stojím a s tím by souvisel další (pro mé vědomí docela pozitivní fakt), že kdyby někde na jiné planetě-tím chci říci kdekoliv-jel nějaký mimozemšťan, byl by na tom naprosto stejně jako já. Vyjel by současně, možná by i současně tou nervozitou spustil nevědomky stěrače, současně by jásal nebo se hanbou propadal do země. Chyba lávky. On by mi mohl tak nanejvýš pogratulovat s již čistým svědomím. A dobrý pocit z toho, že v tom nejsem sama, padá.

Podle mého názoru je hodně těžké mluvit o pohybu v rámci filosofie, protože právě tady (daleko více než u hmoty nebo času) je velice složité odlišovat mezi fyzikou a filosofií. Mohla bych si nanejvýš představit nějakou substanci, podstatu všech věcí, jejichž pouhá existence by byla dána pohybem (a tím popřít klid) nebo naopak solipsisticky tvrdit, že pohyb vůbec neexistuje. Pokud bych nezabíhala do nějakých “fyzikálních podrobností”, v podstatě by platilo to, co o prostoru (přičemž právě v prostředí se nejspíš mění pohyb v evoluci) nebo o čase. Tedy, i pohyb-pojem pohybu-chápu tak nějak v souvislosti s něčím-s materiálními objekty, se strukturami. Chápu jej jako nějaký druh vztahu mezi jednotlivými částmi velké struktury.