Petra Čecháková ČJ-PH

6.KAUZALITA A DETERMINISMUS

Kauzální vztah platí pouze tam, kam dohlédneme?

Kauzální vztah (tzn. vztah mezi příčinnou a účinkem) je dle Filosofického slovníku (Votobia 1998) vymezen třemi vlastnostmi: -stálostí spojení, asymetrií a podmínkovým spojením (ve starších filosofických koncepcích byl nejčastěji spojován s nutností). A mě zajímá právě asymetrie. Tam, kam dohlédnu- tím chápu svět, pak udělám tlustou čáru a za ní se nachází vesmír.

1. Svět-Musíme uznat, že svět neexistuje v nějaké strnulé podobě, které by odpovídala symetrie. Svět se neustále děje, je dynamický (o čemž svědčí rovněž evoluce)-a dynamiku vyvolává právě kauzalita. Dle mého názoru to souvisí už s tím, že nemůžeme uvažovat o absolutním čase, prostoru, což by nutně vyvolávalo představu světa statického. Není čas, jsou události, které musejí být navzájem propojeny určitým druhem vztahu. Neubráním se absurdní představě samostatných, izolovaných událostí (za události pokládám i lidské jednání a činy), pokud by veškeré jednání nebylo spojeno nějakým vztahem, mohli bychom s tímto jednáním různým způsobem manipulovat. Jedná se teď možná o představu až přepjatou, ale myslím si, že kdybychom uvažovali o absolutním čase jako nezávislé entitě a o jednáních nepodmíněných příčinou (tedy uzavřených, izolovaných), mohli bychom tato jednání v čase zcela libovolně přemísťovat. Což samozřejmě není možné.

2.Vesmír: -Co se týče vesmíru, je usuzování ohledně symetrie a asymetrie poněkud složitější. Snad je to způsobeno tím, že se jedná doopravdy o oblast, kam nemůžu dohlédnout. Jisté je, že pokud by byl vesmír naprosto asymetrický, nemohli bychom existovat,jenomže na druhé straně právě asymetrie (tzn. vychýlení se z nějakého statického, dlouhodobého stavu) je příčinou toho, že vznikla nejen Země, ale i samotný vesmír. A právě tady se naskýtá otázka po nějaké první příčině (neboli příčině všech příčin)-případně bychom mohli hovořit i o zázraku. Domnívám se, že pokud hovoříme o kauzalitě, otázce po první příčině se nevyhneme. Většina filosofů za tuto první příčinu považovala Boha. Jenomže mně to připadá jako poslední záchrana-když neumím něco vysvětlit, svedu to na Boha, jemu ta tajemnost náleží. A v tomto pátrání se najednou ocitáme v tmách metafyziky a řešení stále není na dohled. Jinou (a snad závažnější) otázkou je, zdali má takovéto hledání vůbec smysl.

Co bych ze svého zamyšlení vyvodila? Pokud hovoříme o událostech, vztazích, struktuře místo absolutních entit, nemůžeme mluvit o nepříčinnosti, libovolnosti nebo nahodilosti. Všechno má svou příčinu. A to, jak si vysvětlit náhlou asymetrii vesmíru je stejnou otázkou jako vysvětlit asymetrii na Zemi v podobě vzniku organického života. Je jednodušší mluvit o kauzalitě pouze v okolí, které mám takříkajíc na dohled, jenomže co je jednodušší, nemusí být nutně to správné. A já se nedomnívám, že na Zemi platí něco naprosto jiného než kdekoli jinde, připadá mi, že bych tím Zemi příliš vyvyšovala nad vesmír, jako by jen ona existovala a nic jiného se nás netýkalo. Pokud bych měla zpochybnit kauzalitu ve vesmíru, musela bych ji zpochybnit rovněž tady na Zemi, protože Země je nedílnou součástí vesmíru, není nijak izolovaná (stejně jako je člověk pouhou součástí přírody, není jejím vládcem). Další otázkou je, jestli neznalost první příčiny (pokud jí neuznáme Boha nebo nevysvětlíme jiným-veskrze metafyzickým způsobem) má právo být důvodem toho, abychom samotnou kauzalitu zavrhli.