Petra Čecháková ČJ-PH

Evoluční ontologie-contradictio in adiecto?

Ontologie byla vždy definována jako nauka o bytí. O bytí jakožto bytí- tedy bytí samo o sobě. Takto ontologii chápali téměř všichni filosofové, kořeny nacházíme u Aristotela, pozdějším pokračovatelem byl Wolff. I když se teorie jednotlivých filosofů navzájem lišily, jedno bylo přece jen společné. Za pravdivé poznání sloužilo poznání objektivní. Podstatou bylo oddělení člověka od světa, přírody a snaha nahlížet svět zvenčí. Tím člověk kladl sám sebe nad přírodu, protože jedině jemu byl přiznán status živé bytosti nadané duší, rozumem, vědomím i sebevědomím. Představoval vrchol mezi všemi živočichy, rostlinami-stal se vrcholným stupněm v přírodní hierarchii. Navíc byla ontologie vždy chápána jako základ filosofie, nepřicházelo tedy v úvahu přijímat poznatky z jiných vědních oborů. Vytvořila se hranice mezi člověkem a světem, tvořili dvě na sobě zcela nezávislé substance.

Můžeme tvrdit, že evoluce představuje naprostý opak. Narozdíl od ontologie, kterou chápu v tomto klasickém pojetí jako něco výsostně statického, evoluce je dynamická. Dalším rozdílem je, že člověk nemůže stát mimo evoluci, je nutně zařazen do procesu evoluce jako její součást. Evoluce představuje jednotný řád světa, který si člověk nemůže nijak odmyslet, nemůže se k němu stavět zády, právě proto, že je jeho součástí.

V čem by tedy spočíval rozpor mezi ontologií a evolucí? Evoluční ontologii bychom mohli nazvat dynamickou statikou... Navíc člověka chápeme jako součást evoluce, ale na druhé straně jej pokládáme za tvůrce ontologie. Do evoluce je člověk vsazen, kdežto ontologii se snaží posuzovat objektivně. Evoluční ontologie tak v sobě zahrnuje zdánlivě nespojitelné vlastnosti skutečného světa a vesmíru-neustálý pohyb (dynamiku), ale zároveň i pevnou formu, které tvoří přirozený řád, který tvoří základ velké světové struktury. Prvky této struktury jsou neomezeně kombinovatelné, můžeme říci, že tato struktura nemůže nikdy zaniknout. Neustále se rozpadá na menší části, prvky, které mohou být mezi sebou spojeny různými druhy vztahů anebo mohou do různých společenství vstupovat. Evoluce nepředstavuje lineární proces. Tím by byla příliš jednoduchá, navíc by docházelo k neustálému vylepšování a brzy by se do popředí dostala otázka-Kdy to skončí? Evoluce, proto, aby se vůbec stala evolucí, nemůže probíhat lineárně. Musí docházet k neustálým zvratům, rozpadům, proto, aby překonávala různé překážky-evoluce, která je charakteristická vysokou mírou uspořádanosti, tak představuje přesný opak entropie.

Další kontrast evoluce a ontologie se nachází v gnoseologické rovině. Ontologie představuje teorii bytí jako takového, jak jsem již uvedla, statického, z toho vyvozuji, že by mělo být poznatelné právě teď-v přítomnosti. Kdežto evoluční změny se odehrávají v nesrovnatelně delších časových intervalech, než kdybychom poznávali svět jako substanci, na které probíhají pouze akcidentální změny. Tím pro nás zůstává evoluce zastřená, dokonce tajemná, jelikož ji nemůžeme poznat ani smysly, ani rozumem. O její existenci nás informují pouze přírodovědné teorie, kdežto pro nás samotné (v hranicích jednoho lidského života) je nepoznatelná.