Jan Dvořák

Hi-Ph

Substanční ontologie nám dává morální prázdniny.

Substance. Co myslíme tímto pojmem, když ho s takovou jistotou vyslovujeme. Co je vlastně tato substance? Ve filozofických slovnících bývá tato položka často uváděna společně s heslem akcident. Substance jakožto podstata, akcident potom případek. Podstata je neměnná, základní, stálá, jaksi ležící pod všemi případky , jakožto jejich základ. Na první pohled se nám zdá tato definice všeříkající a zcela jasná. V dějinách filozofie byla ovšem substance vždy jedním z nejdiskutovanějších problémů, a obecně platí, že co autor, to jiný názor. Vezmeme-li si například Aristotela, jakožto vlastního filozofa substance a akcidentu, i on nalézá hned několik řešení (jednota látky a formy, první z deseti kategorií atd). Přes tuto různorodost názorů-jejiž původ musíme ovšem hledat mimo filozofii 20. Století, která se naopak od substančního pojetí světa odklání-tedy přes tuto různorodost se jednotliví myslitelé shodují právě v hlavním znaku substance: všechna jsoucna se k  substanci vztahují jakožto k něčemu prvotnímu, základnímu, na nich samých nezávislému. Samotné akcidenty nám o daném jsoucnu jsou schopny něco pravdivého sdělit, mohou jej také popisovat, vypovídat o něm, ale nikoliv nutně a zpravidla. Každé jsoucno je tedy podloženo, tvořeno a určováno svou podstatou. Tento základ s sebou samozřejmě přináší i svá omezení, svá pravidla, jsoucno existuje skrze substanci a taky na ní, ale zároveň jí je omezováno, vymezováno. Ale ne v tom smyslu, že by mu určitý způsob existování byl zakazován i přes dispozice k němu, ale právě naopak. Vše co je, je-existuje ve vymezených hranicích, za které cesta nevede. Máme-li obdelníkové základy domu, nikdy na nich nevyroste letohrádek Hvězda. Pokud s tímto pohledem na skutečnost souhlasíme, pokud jsme příznivci substančního pojetí světa, potom si musíme uvědomit, že toto pojetí je pojetím determinujícím. Jsoucna jsou od počátku ovlivněna svým základem, z kterého vyrůstají. Tento základ je především základem neměnným, absolutním. Substance je ničím neovlivněná a přitom vše ovlivňující. A je-li těchto substancí více, jsou na sobě přirozeně navzájem nezávislé-zde stačí vzpomenout Descartovo složité řešení problému vzájemného vztahu a ovlivňování res cogitans a res extensa.

A nyní přicházíme na svět my, na svět, který zde byl dlouho před námi, bude dlouho po nás, na svět, kde, podle našeho přesvědčení má vše něco společného, za vším nacházíme onu substanci, základ. Potom už zbývá pouze malý krok k tomu, abychom si sami pro sebe řekli:,, Vše je svým způsobem předem určeno přinejmenším v podobách své existence, i já sám ve svém pobývání na světě nacházím něco, co nelze změnit.´´ A pokud existuje i sebeelementárnější determinace, pak je lidská svoboda jednání a s ní související odpovědnost za toto jednání přinejmenším omezena. Odpovědnosti za své činy se můžeme vzdát právě proto, že za to jak jsme a že jsme, vděčíme právě substanci nebo substancím. Nejsme tedy svým vlastním projektem, nezodpovídáme plně sami za sebe, vždy v nás bude něco, co nemáme plně ve své moci. To jsem udělal, toto jsem si myslel, protože jsem prostě od přírody-v tomto případě lépe od substance-takový a nemohu to sám pozměnit. A k  okolnímu světu přistupuji tak a tak, protože je to přirozené. Existuje přeci nějaká hierarchie, která je podmíněna například mírou přítomnosti podstaty v tom kterém jsoucnu. A my sami si z té hierarchie-v níž jsme přirozeně na vrcholu-bereme hodně práv a žádné povinnosti. Ale dostáváme tak skutečně morální prázdniny? Tak přinejmenším nebude tato volnost absolutní, to by zřejmě vedlo k neexistenci lidské společnosti jako takové a s každým z nás jako s jednotlivcem, by to bylo asi taky velmi nahnuté. Morální zákony byly a asi vždy budou jedním ze základních stavebních kamenů lidské pospolitosti. Dále toto morální vakuum by si museli uvědomovat všichni lidé, přítomnost obecného základu existence by musela být natolik zřejmá, že by si ji nemohli pouze hypoteticky představovat samotní filozofové, ale musela by být i prakticky dokázatelná, zřetelná. Kdyby měla tyto prázdniny pouze hrstka lidí, byla by to opět pouze individuální vzpoura proti obecně uznávanému řádu. A navíc, co člověk, to moralista a představit si morální prázdniny? Velmi, velmi složité.